Liturgické texty: 1. čtení: Dt 18, 15-20
2. čtení: 1 Kor 7, 32-35
Evangelium: Mk 1,21b-28
Dnes nám Marek představuje Ježíše jako toho, kdo působí s velikou mocí, jako toho, který přináší osvobození. My křesťané 21 stol. a nejen křesťané jsme tak trošku hákliví na svobodu a hlídáme si ji. Ono už to začíná u těch malých dětí, kdy se dítě začne rozčilovat, že ho rodiče nenechají dívat na nedovolený film, když ti ostatní ve třídě se na něj dívají. A sní o tom, že až bude starší, bude moci u té televize zůstat sedět. A je starší a začne se rozčilovat, že jej táta nutí, aby v 9 hodin byl doma, a nedovolí mu, aby někde chodil na zábavy. A když se ožení, tak sní o tom, jak mu bylo dobře, když byl svobodný a neměl žádné povinnosti. A když chodí do práce, říká si, jak je to hrozné, že i tam musí poslouchat a nemůže si dělat, co chce. A tak se bouříme a zapomínáme, že ta hlavní nesvoboda není v tom, co je kolem nás, ani v tom co nám druzí zakazují a jak nás omezují, ale v tom, co je v nás, že jsme totiž sami nesvobodni svým hříchem. Svým sobectvím, svojí pýchou, svojí náruživostí, žárlivostí, nestřídmostí, svojí beznadějí, to všechno nás svazuje. Boží nepřítel tímto vším poutá naši duši a my hledáme příčinu kolem nás a obviňujeme lidi kolem nás, že nám berou naši svobodu a přitom jsme svázáni a spoutáni a nehneme se z místa. Kdo bere svobodu chlapovi, když říká: já se musím zastavit na jedno pivo a já se musím podívat, co je v televizi a já musím mluvit sprostě. A v jiných životních situací, když říkáme: to se nedá nic dělat, já už mám takovou povahu, já vždycky vybuchnu a napadla mě otázka, kdo nás tedy svazuje a kdo nás poutá? Nejsme tak trochu otroci sami sebe?
Když Ježíš přišel do synagogy v Kafarnau, lidé žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, který má moc. Lidé často, když se opravdově obrátí, žasnou nad Ježíšovou mocí a napadla mě otázka, kde jsme často my, kteří jsme si na Boha tak nějak už zvykli a už nedokážeme žasnout tváří tvář Bohu? A je otázka, jak svoji víru žijeme, protože kdo opravdově s Bohem žije, tak tomu nemůže úplně zevšednět. Dá se totiž zvyknout na náboženský stereotyp, ale to není pravé setkání. Žít s Bohem to je zažívání každodenního osvobozování od stereotypů, se kterými já si již nevím rady. A když se Ježíš setkává s posedlým člověkem a vlastně i s Božím nepřítelem tváří tvář, tak úplně jasně nám ukazuje, jak se v takové chvíli máme chovat. Zatímco my jsme ochotni na zlo ve světě svolávat konference, tak Ježíš o zlu nediskutuje, ale proti zlu bojuje. A zatímco my často se svým pokušením, tak trochu nenápadně koketujeme, tak Ježíš jasně říká: mlč a vyjdi z něho. To je kategorický postoj člověka, který ví, kdo je to satan a co je to zlo. Ono totiž znát Boží jméno může být i do určité míry pokušení manipulace s Bohem. Satan, který říká: vím, kdo jsi, svatý Boží se o to pokouší a ruku na srdce, také my často o Bohu a v jeho jménu mluvíme, ale často chceme, aby Bůh jednal podle našich představ. Že častokrát toužíme po tom, aby Bůh v našem životě působil, jak my chceme, ale už netoužíme po tom, aby změnil nás. Pane Bože, udělej, Pane Bože, změň, Pane Bože, zachraň a přitom jde o moji duši, o moji svobodu a ten kdo se má změnit, to mám být právě já.
A tak všichni užasli a ptali se jeden druhého, co je to? Nové učení a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí a poslouchají Ho a pověst o Něm se roznesla po celém Galilejském kraji. Blaze té krajině, ve které se šíří jediná zvěst, zvěst o Ježíši Kristu, kde lidé od úst k ústům si vykládají o Tom, který zachraňuje. Blaze té rodině, ve které se mluví o Ježíši Kristu, kde děti i rodiče vykládají o tom, co Bůh pro nás znamená.
Kéž bychom dokázali vyprosit si úžas nad tím, jaký je Bůh a setkali se s Bohem, který proměňuje i můj vlastní život. Kéž bychom dokázali být tak plni, tak užaslí Božím jednáním, že bychom od úst k ústům si sdělovali radost o tom jaké to je, být Božím dítětem.
Amen