Liturgické texty: 1. čtení: Gn 22, 1-2.9a.10-13.15-18
2. čtení: Řím 8, 31b-34
Evangelium: Mk 9, 2-10
Dnešní první čtení nám vyjmenovává všechna přikázání Desatera. Desatero pro náš náboženský život by mělo být opravdu stěžejní záležitostí, ale někdo by možná mohl správně namítnout, proč se v dnešní době zabývat tolik Desaterem, když Ježíš vše shrnul do přikázání lásky. Navíc, když přikázání lásky vzbuzují v člověku především pozitivní rozměr (miluj Boha nadevšechno a bližního jako sám sebe), kdežto přikázání Desatera jsou většinou postaveny na negativním základu.
Problém přikázání lásky vidím v přílišné obecnosti. Nestanovují nějaký konkrétní návod, jakým způsobem má člověk milovat Boha a bližního. Většina přikázání Desatera jsou sice vymezována záporkou: nesmíš, ale mají daleko jasnější hranici, než přikázání lásky. Navíc v konkrétních lidských situacích se přikázání lásky mohou jevit příliš abstraktně, abychom si z nich mohli vzít příklad pro svůj osobní život.
Přikázání Desatera však mnoho lidí odmítá i z jiných důvodů. Mnoho lidí dnešního světa vnímá přikázání Desatera jako něco archaického a dávno už překonaného. Přece prastaré desky Zákona, vzniklé v jiné a starodávné kultuře, než jaká je ta naše, nemohou řešit dnešní etickou problematiku. Co dnes např. znamená zákaz modloslužby pro moderního člověka? Vždyť on odstranil nejen staré modly, ale i Boha. Nebo proč se nyní zabývat dnem odpočinku? Vždyť v dnešní době máme nárok na dva volné dny v týdnu, které přeci nepatří Bohu, ale člověku.
Jestliže se podíváme i na přikázání druhé desky Zákona, mohou se nám jevit jako přehnaná. Není snad nařízení ctít otce a matku udržováním autoritativního a represivního řádu, od kterého se má dnešní člověk spíše osvobodit? A nevede zákaz žádostivosti k zatlačení přání a tužeb do podvědomí a tím vzniká prostor pro vytváření úzkostí, komplexů a kompenzací, místo aby se šířila hygiena nevědomé vrstvy duševna? Kvůli těmto a podobným otázkám a názorům dnešních lidí, mnoho z nich pokládá Desatero přikázání pro morálku dnešního světa v podstatě za vyřízenou. Ostatně někdo může namítnout, jestli má smysl vůbec se zabývat nějakými etickými otázkami?
Odpověď by mohla znít asi takto. Od počátku si člověk klade otázku, jaký je smysl a cíl lidské existence a jestli ze své podstaty bytí má nějaké mravní povinnosti. Člověk se vždy od svého prvopočátku považoval za mravní bytost, protože není tolik spjatý s přírodou jako zvíře, může ji utvářet a prosazovat se v ní. Také jako jediný je bytostí dějinnou a své vlastní dějiny staví na etických normách, které ovlivňují ráz celé společnosti. Tyto normy a způsob chování nejsou tvořeny instinktivně, ale racionálně, díky čemuž má člověk privilegované postavení zde na zemi. Člověk je také primárně bytost společenská, která pro svojí vlastní realizaci potřebuje společenství dalších osob. Aby se však ve společenství mohla dobře realizovat, musí platit nějaký obecný zákon, který vymezuje svobodu všech jednotlivců, jinak totiž hrozí úplná anarchie, nebo alespoň částečná nesvoboda pro všechny lidi. Ostatně stejně hovoří i Sokrates, když říká: „lepší je zákon špatný, než žádný.“
Člověk tedy nutně potřebuje určitá pravidla, kterými se musí řídit. Sokrates dále říká: člověk aby správně žil, musí svůj vlastní život podrobovat každodenní reflexi, protože ne každé lidské rozhodnutí je dobré. Podle Sokrata jedině ten, kdo se ve svém životě dokáže správně rozhodovat, nalézá opravdové štěstí. A Aristoteles lidské štěstí nazývá nejvyšším dobrem, kterého je možné dosáhnout ctnostným životem. A asi nikdo nebude nic namítat, když řeknu, že žít šťastný život je dobro, po kterém touží každý člověk.
Dodržování přikázání Desatera má tedy bytostný rozměr, protože jedině když se člověk řídí Božím zákonem, může nalézt opravdové štěstí. Protože co je to, co člověka dělá člověkem? Jsou to jeho dobré vztahy, které buď má se svým Stvořitelem a lidmi kolem sebe, nebo nemá.
A asi ještě jednu drobnost k přikázání Desatera. Víte, komu člověk nejvíce ubližuje, když nežije podle Božího zákona? Především sám sobě, protože každým hříchem, který člověk páchá, primárně trestá sám sebe, i když se nám to v první chvíli tak nemusí zdát. Navíc porušování přikázání Desatera má ještě jeden dopad, který je teologicky nazývaný sociální rozměr hříchu. Co to je? Jako každé dobro, které člověk někomu prokáže, určitým způsobem působí ve světě, tak také každé zlo má určité dopady a těmto dopadům se říká sociální rozměr hříchu. Proto dodržováním přikázání Desatera nedělá pouze náš vlastní život smysluplným, ale také velmi pomáhá lidem kolem nás.
Amen