2. neděle vánoční

Liturgické texty: 1. čtení: Sir 24, 1-4. 12-16
2. čtení: Ef 1, 3-6. 15-18
Evangelium: Jan 1, 1-18
Milí věřící, asi každý z Vás byl někdy na operním představení. Opona je ještě spuštěna, světla pohasnou a orchestr začne hrát předehru, ve které autor většinou používá materiál, který nás má uvést do hlavního děje. Podobné je to s Janovým evangeliem, nádherným dílem, plných neotřelých souzvuků, působivých kontrastů a nezvyklých barev. Mohli bychom je nazvat „Meditace o vtěleném slově.“ A Jan, miláček Páně, napsal ke svému evangeliu předehru, ve které ve zkratce načrtl jednotlivé témata, která budou v dalším textu rozvedena.
My tento vánoční prolog čteme o vánocích už podruhé a se silvestrem už potřetí. K tomu, abychom jej pochopili, museli bychom jej číst ještě mnohokrát. Dnes z něho rozvedu jen jediný motiv, a to Slovo.
My lidé si klademe mnoho otázek. Bádáme, jsme zvídaví, hledáme odpověď. A to nejen v oblasti přírodních věd, ale také v oblasti filosofie a náboženství: ptáme se po životě, po jeho smyslu, po jeho náplni, ptáme se po Bohu. Dostaneme odpověď? Poslouchá nás vůbec někdo? Slyší naše otázky?
Takto si musíme připravit půdu, abychom pochopili ústřední pojem Janova textu – Logos, Slovo. Bůh je totiž Bohem, který naslouchá, který slyší a který také reaguje, odpovídá. Odpovídá Slovem. On je Bohem komunikace a partnerství, ne izolace a osamění. A on odpovídá nám, lidem, protože už od věčnosti vede dialog ve svém vnitřním životě. Od věčnosti vyjadřuje sebe, vyslovuje Slovo, a to s takovou intenzitou, že toto vyslovené Slovo je osoba, Syn. V Bohu tedy není osamění, strnulost, nuda, dlouhá chvíle, ale komunikace, výměna lásky, plnosti pulzujícího života. Dávání a přijímání, mluvení a slyšení.
Protože se Bůh takto od věčnosti vyslovuje, vyslovuje Ty, Slovo, mohl, ale nemusel je vyslovit také vůči nám. Na naše otázky a touhy, na naše tápání a bídu odpovídá tím nejdražším, co má, tím, co už od věčnosti vyslovuje – posílá své Slovo.
Boží příchod k nám se udál vtělením Slova. Tím se však Boží přicházení stalo nesmírně naléhavým. Je to sám Bůh, který se dává, který sám se stává vtělenou odpovědí na naše otázky. Mohl poslat někoho jiného, tak jak poslal Mojžíše a proroky, posla, který by nám kázal o jeho lásce. Bůh však odpověděl tím, že se ubytoval mezi námi.
Od chvíle vtělení patří Bůh, člověk a svět nerozlučně k sobě. Bůh se nebál, že se pošpiní hmotou, naší hmotnou skutečností, naší tělesností. On se stává tělem.
Takto dokáže Bůh odpovědět na otázku člověka. A protože člověk je sám sobě tou největší otázkou, kterou nedovede sám zodpovědět, odpověděl Bůh tím, že sám se člověkem stal.
Jak jsme my lidé přijali tuto Boží odpověď, jak jsme přijali vtělení Slova?
Jan, který bude v evangeliu mnohokrát mluvit o konfliktech se Židy, s představitele národa, o neporozumění a zlobě lidí, v prologu odpovídá takto: Do vlastního přišel, ale vlastní jej nepřijali. My jsme to Slovo vyslovené s takovou láskou a vroucností přeslechli, neposlouchali, a proto nepřijali. Proč? Protože Bůh se vyslovil jinak, než jsme čekali! Byli jsme příliš v zajetí svých představ o něm. Na své otázky po něm jsme si odpovídali sami, po svém. A zapomněli jsme, že Boha nikdo nikdy neviděl a že jedinou pravou výpověď o Bohu nám může podat jen ten, který od věčnosti spočívá v náručí Otcově. Tak to zase doslova vyjadřuje Jan v poslední větě dnešního textu: Přitom Ježíš nám vysvětluje vše důležité o Bohu, ale nás samotné často zmítají pochybnosti.
Proč? Odpověď je celkem prostá. V jedné povídce se jeden voják vrací ze zajetí jako válečný invalida. Tento muž je však po návratu domů odmítnut: nechce ho jeho žena, jeho rodiče, jeho bývalí nadřízený, je odmítán při hledání zaměstnání. Nikdo ho nechce a zůstává venku přede dveřmi. Přišel jinak, než ho čekali a nebyl přijat.
Bůh přišel jinak, než byl od většiny očekáván. Ne tak, aby splnil lidské očekávání, on je překročil takovou mírou, že jsme jej nepoznali a nechali stát venku.
Je třeba to napravit. Bůh přichází do vlastního, my jsme jeho vlastní. Musíme sestoupit až do hlubin své bytosti, ke svému nejvlastnějšímu já, pokorně se otevřít, vyprázdnit, a pak pochopíme a uslyšíme, že Boží řeč odpovídá našim nejhlubším tužbám a přáním. Pán Bůh i do našeho života může vyslovit to nejvlastnější, co má, své Slovo, svého Syna. To je nejkrásnější Boží řeč. A ještě něco. Nenechávejme stát venku naše bližní, a to nejen o Vánocích. Často přicházejí jinak, než je nám vhod, jsou jiní, než bychom si přáli. Otevřeme a přijměme je, ať nikdo v dnešním světě nezůstává sám, venku, bez odpovědi na své potřeby a touhy, vždyť Bůh své Slovo vyslovil pro všechny lidi.
Amen