Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 19, 4-8
2. čtení: Ef 4, 3 – 5,2
Evangelium: Jan 6, 41-51
Tak už je toho dost! Tak jsme to slýchávali, když jsme byli malé děti a s tím zlobením jsme to přehnali a řekli nám to rodiče a možná to nemysleli ani tak vážně. Horší je, když tato věta, už je toho dost, zazní mezi manželi po létech jejich společného života, když soustavně hledají jenom sami sebe, sobecky si lezou na nervy a tak se po letech jejich manželství stane předpeklím. A oni z bezvýchodnosti svojí situace začnou hledat advokátní kancelář. Už je toho dost, už toho bylo skutečně dost, říkávají staří lidé, zkoušeni a drceni utrpením, bolestí, opuštěností od svých drahých a říkají si: „kdyby mě radši Pán Bůh vzal.“ Už je toho dost, zaznělo z úst proroka Eliáše, když po životě plném Božích skutků, po životě horlivosti pro Boha, najednou shledává, že to vlastně nemělo valný význam. Král s jeho ženou ho vyhánějí ze země a on utíká den pouští, aby zcela znaven klesl v poušti pod keřem a řekl: „Hospodine už je toho dost.“ Nejsem lepší, než moji otcové. Vezmi si můj život.
Kolikrát v životě jsme takto stáli? Takto stáli nad tím, co jsme dělali a pak poznali, že to nemá smysl. Honili jsme se a ono se to pod našimi rukami hroutilo. Byli jsme unaveni, vyčerpaní, psychicky znemožněni a nejradši bychom utekli. Jen spát a probudit se někde úplně jinde. A lidé z tohoto světa to řeší tím, že vyhledají psychiatra, anebo se napijí alkoholu, nebo spáchají sebevraždu. Ale Boží muž Eliáš, když nevěděl, jak dál říká: „Vezmi, si můj život Hospodine, nejsem lepší, než byli moji otcové.“ Konečně až nevíme, jak dál nabídneme Bohu svůj život. Kolik to Bohu dalo síly, aby nás přesvědčil, že to naše snažení bez Boha nemá smysl.
My jsme léta žili s Bohem a vlastně bez Boha. Pachtili jsme se, honili jsme se, zbožňovali jsme svoji práci a svůj rozum a možná jsme v tom byli také tak trochu vychováváni, protože od malička se nám říkalo: „ty to dokážeš, jen to zkus, ty to zvládneš. A my jsme si napřed nevěřili a pak jsme to zkoušeli a pak jsme mámě říkali: „já sám.“ A pak nám máma chtěla pomoci s úlohou a nás to uráželo, protože my sami jsme chodili ke kamarádům, kde jsme to opisovali, protože jsme tomu nerozuměli, ale přiznat to už jsme nedovedli. A pak jsme se snažili, abychom nikoho nepotřebovali, abychom si v životě vystačili sami: „já sám“ a naše sebevědomí rostlo a mysleli si, že převrátíme svět, tak jak to já udělám, to nikdo neudělá.
„Běž zatím kamarádem,“ říká žena muži, aby ti s tím pomohl, a muž jí říká: „prosím tě, on by mě to jenom zkazil.“ On na to nemá, to já. A studovali jsme, protože jsme chtěli něco dokázat a říkali jsme si. „Já něco v životě udělám.“ A já na to mám a pořád jsme si mysleli jenom to já, já, já, až se nám to začalo před rukama rozpadat. Až jsme si museli říct: „už je toho dost. Já už na to nemám.“
Blažená chvíle, kdy jsme takto přistoupili před Boha. A kdy jsme si se zbytkem víry řekli: „Bože, vezmi si můj život, vždyť to nestojí za nic, co já teď dělám, protože to nestojí za nic, pokud Bohu nedáváme sami sebe.“ On přišel právě proto, abychom mu dali sebe, a my jsme říkali. Člověče, přičiň se a Pán Ti pomůže. A možná, že to není myšleno, tak úplně špatně, abychom nebyli lenoši, ale v praxi to často znamená: dělej bez Boha, a když na to nebudeš stačit, tak Bůh ti pomůže. Bože my jsme tě potřebovali jenom na to, na co jsme sami nestačili, protože jinak jsme si vystačili. Je možné, že jsme žili bez Boha a přitom s Bohem. A blažená chvíle, kdybychom na to došli až na smrtelné posteli.
Hospodine už je toho dost, já na to nemám, protože v té chvíli, kdy se zcela vydáme Bohu do rukou, tak jen v té chvíli můžeme zcela přijmout Boha. Ten pokrm, který se totiž nabízel Eliášovi, byl předobraz pokrmu věčného.
Já jsem chléb života, a kdo bude jíst ze mě, bude mít život věčný. A my jsme nežili s Boha. My jsme se modlili a chodili do kostela, ale žili jsme ze sebe. Žili jsme z toho, co jsme nakoupili a Bůh se nám dává zadarmo ve svém chrámu a my jsme ho nepotřebovali. Když vidím, jak lidé dokáží stát frontu na slevy, tak si říkám, kolik času dokážeme obětovat na věci, o které nám trochu jde. A kdyby se to dávalo zdarma, tak je fronta mnohem větší, ale když se Bůh v Ježíši Kristu už 2000 let dává zdarma, tak to lidi nezajímá, protože oni na něho nemají chuť. Oni po Bohu netouží. Oni nevědí, že to co jim chybí je právě Bůh sám.
Vstaň a jez, to je ta činnost, co Bůh od nás chce. Až mu vydáme sebe sama, abychom povstali a došli na to místo, kde se nabízí Bůh, a Boha přijali. V křesťanství nejde o nic jiného, abychom přijali Boha, kterému se sami dáváme. Tady nejde o věci, tady nejde, co Bůh dá nám a co my dáme Bohu, tady jde o to, že my se s Bohem vzájemně sobě odevzdáme. A ten pokrm, který takto přijmeme, ten nám dá sílu klidně 40 dní jít, jako Eliášovi.
My sice dokážeme jít ve své vlastní síle, ale nedokážeme jít za bránu tohoto světa. To dokáže pouze v síle Ježíše Krista. Kdo věří ve mne, má život věčný, říká Ježíš v dnešním evangeliu. Neslibuje nějakou budoucnost, tak jak nám to vytýkají ateisté. Jó vy dáváte lidem lacinou útěchu. Máte život po smrti, maté život v budoucnu, teď tady trpte. My žijeme život věčný a ten začíná dnes. A ten žijeme tehdy, jestliže dnes Bohu s vírou vydáme svůj život.
A pak se nemusíme bát smrti, protože ta věčnost, do které vejdeme, tu žijeme už nyní. A blázen člověk, který si myslí, že tento život bude žít sám ze sebe a pak najednou bude žít pro Boha. A začne žít svůj život posmrtný. Jak ho bude žít, když jediný pokrm, který ho převede ze smrti do života je Ježíš Kristus?
Pane můj, je nám tak trochu smutno při pohledu, jak jsme s Tebou zacházeli a jak jsme žili. Žili jsme s Tebou a přitom bez Tebe. Žili jsme ze své síly a pro sebe. A já Tě chválím za okamžik našeho života, kdy si nám každému jednotlivě ukázal, že už je toho dost. A že už prostě takhle nemůžeme dál. A kdy jsme Ti ne s ochoty, ale bezradnosti nabídli svůj život. A kdy Ty jsi nám dal sám sebe.
Děkuji Ti, za to, že ses pro nás stal chlebem života. A že s Tebou můžeme jít jako Eliáš v síle tohoto pokrmu 40 dní a 40 nocí až na to svaté místo, kde Tě spatříme v tváří tvář. Na tu naši horu Choreb, kde se nám ukážeš. Bože náš jenom nedopusť, že se spokojíme s tím, že ti budeme dávat jenom něco a něco od Tebe přijímat. Prosíme, ať už se nespokojíme s ničím jiným, než s Tebou samotným.
Amen