Liturgické texty: 1. čtení: Iz 52, 7-10
2. čtení: Žid 1, 1-6
Evangelium: Jan 1, 1-18
Dnes jsme v evangeliu slyšeli, že Ježíš se nenarodil pouze jako obyčejné dítě, ale jako vtělené Boží Slovo. Slovo, které by mělo oslovit každého člověka v každé době. Je to světlo, které osvěcuje všechno, je jedinečné. Jiné než my, a přece nám svým lidstvím zcela blízké. Nechce být jen vedle nás. Chce, abychom ho přijali. A pokud to uděláme, nabízí něco, co je až neuvěřitelné: máme se stát Božími dětmi. Člověku skrze Krista je dána moc, aby překonal omezenost svého lidství, svého sklonu ke zlu, své smrtelnosti a můžeme jmenovat mnoho svatých, kteří toto dokázali. Např. zítřejší světec sv. Štěpán, nebo evangelista Jan. A jiní, které jsme třeba sami v životě poznali. Jak rádi bychom často měli Spasitele, který by měnil svět kolem nás a nás nechal na pokoji. Ale on je jiný. Přichází proto, aby změnil svět skrze nás. Skrze každého, kdo ho přijal. On si udělal příbytek, doslova stan, v lidstvu. Ve svém těle. A potom ve své církvi, jeho mystickém těle, po vzkříšení. A v dějinách postupně a trpělivě oslovuje a osvětluje lidi, aby ho poznali a aby jej přijali. Dělá z nich znovuzrozením Boží děti. Posílá je do světa v moci a síle svého Ducha. Mění skrze ně svět, ne v plánech a abstraktně, ne ve vnějších strukturách, ale v nitru a srdci každého, kdo ho přijme. A teprve skrze něho navenek. Sám zvolil neuvěřitelně chudou, slabou a řekli bychom málo účinnou cestu: stal se člověkem, přijal tedy omezení lidské osoby a existence, byl dítětem, byl mužem, byl mučedníkem, byl jako mladý zabit. Přijal cestu slabosti a lidské bezmoci. A mnozí na jeho adresu řekli: takhle že se má zachránit a změnit svět? A začali po svém. A vždycky z některých udělali privilegované supernepřátele, z jiných nepřátele a mnohé nechali být, tu v bídě, tu i v jakési hojnosti. Ale koho udělali Božím dítětem? Komu dali podíl z vítězství nad smrtí? Komu dali moc stát se Božími dětmi?
A k dnešnímu tématu bych Vám rád řekl ještě jeden příběh: Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým, jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“
Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin.
Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“
Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“
V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.
Amen