Liturgické texty: 1. čtení: Iz 35, 4-7a
2. čtení: Jak 2, 1-5
Evangelium: Mk 7, 31-37
Trápí Vás zlo ve světě? Jistě, koho by netrápilo. Války, příliv uprchlíků, terorismus, rakovina, lidská nespravedlnost. Je toho tolik. A křesťan může říci ještě jednu věc: „Jak to, že Bůh mlčí?“ Jak to, že s lidstvem, nebo alespoň s těmi zlými (mezi něž se obvykle nepočítáme) nic neudělá? Jak se na to může dívat? Jak to, že tu není okamžité řešení hned?
Možná nejsme těmi, kteří tyto věci Bohu vyčítají, a jistě nejsme těmi, kteří zlo ve světě používají jako obhajobu své nevěry, ale starost o všechny, bolest nad tím, že tolika lidem není zřejmě v tuto chvíli pomoženo, to nás opravdu může sužovat. Co tedy na to Bůh? Jak se zachoval Ježíš?
Nevíme, kolik slepých, hluchých, malomocných, a jinak nemocných či potřebných lidí bylo v Ježíšově době v Palestině. Jisté ale je, že jich bylo značně víc, než byli ti, kterých se dotkl, které uzdravil. A nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíš chtěl ke všem přijít, všech se dotknout, všechny uzdravit. A nejen to. Jasně vidíme, že Ježíš Kristus, při vší své suverenitě, se kterou vystupoval proti zlu, nikdy nedělal nějaké „plošné“ uzdravení nebo napravení čehokoliv. Lidí přicházelo mnoho, dav se na něj tlačil. Ježíš sice mluvil ke všem, nicméně pokud někdo projevil přání, aby mu bylo pomoženo a měl víru v Ježíše, byl zavolán. Ježíš s ním jednal osobně, tak, jako s hluchoněmým v našem evangeliu, protože teprve při tomto osobním kontaktu mohla vzniknout nebo uzrát víra. Teprve v tomto osobním kontaktu se rozhodovalo o tom, zda ten který člověk Ježíše a tedy věčnou záchranu přijme, nebo ji (možná zatím) přijmout nedovede nebo nechce.
Tento ryze osobní rys Ježíšova působení, tento ryze osobní rys spásy, dělá všechno podle našich představ příliš pomalým.
My bychom to udělali jinak, ale Ježíš ne. Lidé pro něho nejsou nikdy masa, „lid“, natož stádo. Bůh zná každého člověka osobně a osobně s ním jedná. A to na Ježíšově působení vidíme zcela zřejmě. Neznamená to, že by víra byla jen něčím privátním, soukromým, pouhé „sladké tajemství“ mezi Ježíšem a člověkem. Víra má svou společenskou tvář, kterou je například společenství. Ale spása se šíří od člověka k člověku a je přijímána osobně, ne kolektivně. Naštěstí. Člověk je tak Bohem osobně přijímán, není manipulován. A tak až nás zas někdy bude trápit, že Bůh nejedná tak, jak my bychom to viděli jako nejlepší, podívejme se na Ježíše. Podívejme se hlavně na to, co dělá, abychom viděli, že všechno dobře učinil. Hluchým dává sluch, němým řeč, beznadějným naději, hříšníkům odpuštění. Je jen třeba za ním jít, setkat se s ním, dát mu svou důvěru – a tak s ním spojit svůj život. Protože zde je asi jádro věci: Ježíši nejde v prvé řadě o to, aby se nějak zlepšilo naše zdraví, nebo naše finanční, společenská či jiná situace. Jistě i to ho zajímá. Ale Ježíši jde v prvé řadě o nás. O člověka. O tebe. A tak pomozme tomu, kdo potřebuje pomoci, aby se mohl s Ježíšem setkat. Aby se dozvěděl, že on nakonec všechno, čeho se dotkne, udělá dobrým. Aby tak mohl nechat Ježíši k proměnění svůj vlastní život. Protože ten, kdo najde skutečného, živého Ježíše a s vírou ho přijme, ten je nejen zbaven hříchů odpuštěním, ale je také vyveden ze své samoty, bezradnosti a opuštěnosti. A to je nesmírná výhra.
A tak Tě Pane, prosíme: nauč nás Ti důvěřovat, i když často nechápeme, proč se muselo stát to, či ono. Nauč nás pravému poznání, že nejcennější není to, co máme, nebo nemáme, ale nejcennější je vztah s Tebou samotným a nauč nás opravdově Tě následovat po celý náš život.
Amen