Liturgické texty: 1. čtení: Gn 22, 1-2.9a.10-13.15-18
2. čtení: Řím 8, 31b-34
Evangelium: Mk 9, 2-10
Dnes při své promluvě se chci zaměřit především na text o Abrahámovi a Izákovi. Sám za sebe musím říct, že tento text jsem tak nějak více pochopil až za svého působení ve Znojmě, kde jsem konal službu jáhna. V té době jsem vedl několik katechumenů, tedy lidí, kteří se připravují na křest v dospělosti a právě jedna paní, která už měla pět dětí, mne přivedla na myšlenku, že pro rodiče, zvláště pak pro matku, je obětovat své dítě něco naprosto nepředstavitelného, a pokud tento text takto budeme chápat, potom Abrahámova oběť pro nás může mít daleko větší význam do našeho náboženského života.
Kdo to vlastně v té době byl Abrahám? Abrahám byl stařec, který měl svůj život téměř za sebou a který dostal od Boha příslib, že se mu narodí syn. Abrahám, byl zároveň člověk, který na tento Boží příslib nedokázal čekat a pořídil si takovou pololegální cestou syna jiného a to ze své otrokyni Hagar, kterému dal jméno Izmael. Tento jeho syn mu však působil jenom svízel, a když se Abrahámovi konečně narodil s jeho ženou Sárou tolik očekávaný syn Izák, Izmael svému bratru usiloval o život. Situace se stala natolik neúnosnou, že Abrahám Izmaela s Hagar musel vyhnat ze svého domova.
Nyní si Abrahám myslel, že má klid a dožije pokojně svůj život těšící se ze svého syna a najednou ta nejstrašnější rána. Bůh si Abraháma zavolá a chce po něm, aby mu svého syna obětoval. Zde bychom měli pochopit jednu věc, kdyby Bůh řekl Abrahámovi, že mu má obětovat svůj život, Abrahám by to s radostí udělal, protože velmi dobře věděl, že vše co má, tak má od Boha. Ale obětovat potomka, na kterého mnoho desetiletí čekal a asi není z jeho pohledu žádná naděje, že bude mít dalšího. Nevím, kdo z nás by se rozhodl stejně jako Abrahám a právě za toto rozhodnutí je Abrahám považován za praotce víry, protože věřil, že pokud Bůh chce po něm to nejcennější, co dostal ve svém životě, nějak mu Izáka zase vrátí.
Nakonec všichni víme, jak to dopadlo a někoho možná napadne otázka, proč o tom tolik mluvím? Odpověď se dozvídáme v dnešním druhém čtení. Abrahám je považován za muže víry, protože i to nejcennější, co má, a to je jeho syn chce dát Bohu, ale Bůh jeho oběť nakonec nechce. Bůh však to nejcennější co má, a to je jeho vlastní Syn, vlastně sám sebe dá lidem, aby člověk mohl žít a této oběti nikterak nezabránil, i když mohl. Tak totiž Bůh miluje každého z nás a myslím, že nejvíc asi jeho lásku mohou pochopit rodiče, kteří mají své děti, a hrozila jim jejich ztráta, ale i my ostatní se o to můžeme snažit. A tak Ti dobrý Pane, děkuji, že ses kvůli nám zcela vydal, i když jsi nemusel, že Ti na nás záleží více, než častokrát nám samým a také Tě prosím, nauč nás lásce, kterou nás ty sám miluješ.

Amen