Liturgické texty: 1. čtení: Hab 1, 2-3; 2,2-4
2. čtení: Tit 1, 6-8, 13-14
Evangelium: Lk 17, 5-10
Tak Pán Ježíš, ten nás ale umí provokovat. A jak to bylo podivné pro ty apoštoly, představte si, jak tam stojí u toho Genezaretského jezera a kolem toho jezera tam stojí ty moruše, obrovské vzrostlé stromy, některé staré už několikaset let, hezky propletené těmi kořeny a teď jak jdou, tak Pán Ježíš mluví o různých věcech a také tam mluví o důležitosti odpuštění a najednou někdo s těch učedníků řekne: Pane, dej nám více víry.
A On se na ně tak podívá a řekne: kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, tak byste řekli této moruši, vyrvi se i s kořenem a přesaď se do moře a ona by to udělala. A člověk by si řekl, že neví, jestli si dělá legraci, nebo o co tady jde?
Tak neměli prosit, když víra je dar? Nebo měli prosit a teď, než to dozní, tak najednou Pán tam říká takový zvláštní příběh o těch hospodářích a jejich služebnících a když ten služebník se večer vrátí s pole a s pastvi, asi unaven jako kotě, tak řekne mu snad ten pán, sedni si a já tě obsloužím. Tak to by se nám ale líbilo. Pane Ježíši, nám to přijde velmi podivné, že ten člověk celý den dře a pak přijde domů a tam si někdo sedí a on mu má připravit ještě večeři?
No tak my víme, že v těch vztazích a nemusí jít ani o pána a o otroka, tak to někdy tak může být, že žena přijde z práce a táta čte noviny a čeká až se sezuje a nachystá večeři celé rodině, tak to se může stát. Ale normální by bylo, že když někdo přijde po celodenní práci, že se najde někdo, kdo mu uvaří polévku, čeká na něho a je tu jenom pro něho a řekne mu, odlož si, odpočiň si.
Tak Pane, co to je za evangelium, proč On to těm učedníkům říkal, anebo myslíte si, že chtěl, abychom dřeli od rána do večera, když už jsme tedy jeho učedníci a večer až skončíme, tak když už jsme služebníci svého Pána, tak jej obsluhovali? A potom ještě ta podivná věta, když to všechno uděláte, co je nám přikázáno, tak řekněte, jsme jenom služebníci, tak to nás pokořuje. Člověk si říká, to je zvláštní, že jsme jenom služebníci, zajídá se to.
Ale přitom po pravdě řečeno, kdybychom měli být služebníky živého Boha, tak to zas by nás nemuselo tolik pokořovat, ne, ale pokořuje. A potom my bychom byli rádi, kdyby ten život byl ještě o něčem jiném, než o službě. Proč to ten Pán Ježíš říkal?
To chtěl těm služebníkům, tedy apoštolům a budoucím služebníkům církve říci, aby si nemysleli, že když slouží, tak jednak, že už mají větší víru, než ostatní, nebo jim chtěl říci, aby nečekali žádná privilegia, když budou sloužit? No, to by nám Pán Ježíš někdy měl říci, ale člověk tak nějak tuší, že tam je skryto něco úplně jiného a zkusme si říci co.
Ježíš sám o sobě řekl: já jsem ten, který mezi vámi slouží. A při poslední večeři řekl: vy my říkáte, že jsem váš mistr a pán a to skutečně jsem, ale já jako váš mistr a pán jsem vám umyl nohy, chápete, co jsem vám udělal.
Začínáme tušit, že když Pán Ježíš mluví o nějakém služebníkovi, tak asi těm učedníkům chce říci, že v tom Božím království je to trošku jinak, než ve světě, protože ten, kdo na prvním místě slouží je On. A to podobenství je na prvním místě o Něm. A ta víra, o které mluví, neznamená, že jeden má takovou víru a teď ji poměřuje s tou druhou, ale víra je přeci důvěrné společenství s Bohem, to že člověk přilne k Bohu celou svou bytostí.
A pochopitelně, když odpovídá na lásku Boží, která jej vyprovokuje k tomu kroku důvěrné lásky a odevzdanosti, tak touží být Kristu podobný. Proč Pán Ježíš spojil dohromady ty výroky o víře a o službě? No protože, když člověk se rozhodne skutečně s Pánem Ježíšem spojit svůj život, tak zatouží se mu přiblížit. A nejednou zjistí, že ta Ježíšova cesta je taková podivná, ona je to skutečně cesta služby, ale služby, která ne ponižuje, ale která osvobozuje. A ještě jedna věc, která stojí za přemýšlení, myslíte, že když Pán Ježíš vzal na sebe roli služebníka, tak že ho to ponižovalo? Tak jako to někdy ponižuje nás, když máme posloužit druhým?
No apoštol Pavel říká, ponížil se, ale to ještě neznamená, že jeho osobně to ponížilo. Jeho to nemohlo ponížit, protože On byl pokorný. A problém v té naší službě je, že tu pokoru, nebo jeho lásku nemáme. Proto je pro nás tak důležité dívat se na Něj, na toho, ač byl roven Bohu, tak se stal jedním z nás, že ačkoliv byl Pán a Mistr, tak se stal služebníkem. A abychom zatoužili tomuto z lidských synů být nejblíž, tak když odpovíme na jeho lásku, tak najednou život z víry se pro nás stane najednou něčím normálním a samozřejmým. Nebudeme řešit, jestli je naše víra malá, nebo velká, protože budeme toužit být mu blízko. A když člověk spojí svůj život s Kristem, tak si Pán bude přes něj dělat věci stejně gigantické jako, že vyrve tu moruši s těmi kořeny a dá ji do moře. A ten, kdo s Pánem Ježíšem spojí svůj život, tak zjistí, že jediná cesta, jak jej neztratit je být s Ním vždy a ve všem, to znamená ne jen ve chvílích, kdy všichni volají Hosana, ale být s Ním v té každodenní službě, v té obyčejnosti v tom Ježíšově zřeknutí se sebe.
A najednou člověk pochopí, že být služebníkem, právě v tom duchu Kristově může přinést obrovskou vnitřní svobodu, protože člověku nejde jenom o sebe. A nejde mu o to, co říkají druzí lidé. Jde mu o to, aby neztratil milovaného. A pak to, jste jenom služebníci, se najednou stává tím nejvyšším vyznamenáním, protože jestli Ježíš je služebník a jak říkal Pavel a já mu chci být ve všem podobný a o mě Pán řekne, že já jsem rovněž služebník, tak je to pro mě vyznamenání, které na tomto světě nemůže vyvážit vůbec nic, protože vím, že jdu jeho cestou, která je definitivním vítězstvím a štěstím pro každého z nás.
Amen