4. neděle postní

Liturgické texty: 1. čtení: Joz 5,9a 10-12
2. čtení: 2 Kor 5,17-21
Evangelium: Lk 15,1-3. 11-32
Za Ježíšem přicházeli celníci a hříšníci a farizeové a zákonici reptali, že je přijímá a jí s nimi. Bratři a sestry, kdo jsou ti, farizeové a zákonici? Tak to je každý z nás, když soudíme lidi kolem sebe a nemysleme si, v každém z nás je část toho zákoníka a farizeje, protože se tomu posuzování asi nevyhneme. Ale co můžeme, tak je posuzovat Ježíšovým pohledem a o tom je především to dnešní podobenství. To dnešní podobenství známe jako podobenství o marnotratném synu, angličtina je uvádí jako podobenství o ztraceném synu, jinde se uvádí jako podobenství o dvou synech, ale já jej nejraději uvádím jako podobenství o marnotratně milujícím otci, který miluje jednak marnotratně a jednak naprosto bláznivě. Jak to? No protože tím Otcem je ve skutečnosti Bůh sám a ti jeho synové jsme my lidé.
A podobenství začíná naprosto nesmyslným požadavkem, otče dej mně část majetku, který na mě připadá a podle židovských pravidel je to něco naprosto neslýchaného, protože když se dělil majetek, tak většinou až po smrti otce a pak jakým způsobem se bude dělit, tak o tom rozhodoval ten nejstarší syn. A co na to Otec? Ten mu jej dal a ne tolik kolik mu náleželo, ale mnohem víc. Nepřipomíná nám to něco? No mělo by, ten majetek je totiž náš život a na nás záleží, jestli jej budeme žít s Bohem nebo nikoliv. A ano i z našeho středu mnozí z nás již odešli se slovy, mě ten kostel a náboženský život nic nedává, já takto nechci žít. A možná i mnozí z nás zvažují, že takto dříve nebo později odejdou. A co na to Bůh? Nechá je, aby si ten svůj život žili podle sebe, dokonce On je vybaví mnohými milostmi, takže se může zdát, že ten život mají lehčí, než ti, co zde zůstali, a to je problém toho druhého syna, ke kterému se za chvíli dostanu.
A mohli bychom si říci a zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ano, jistě mne to potvrdí mnozí z nás, že třeba vaše děti, nebo známí takto žijí a zatím se i zdá, že se jim žije i velmi dobře. Jenže to evangelium v této chvíli nekončí, ale pokračuje dál. Dál se v něm praví, že rozmařilým životem vše utratil a začal mít nouzi. Co to znamená? Znamená to, že bez Boha se člověku možná určitou část života žije dobře, ale minimálně, kdy se blíží jeho konec, nebo konec někoho z jeho blízkých, tak začne mít existencionální nejistotu, která jej dříve, nebo později semele. Ano to je problém té naší tzv. západní civilizace, že se zde velmi mluví o zavedení eutanázie, protože člověk má strach nejen ze smrti, ale i z umírání. A naše konečnost nám jasně říká, že bez Boha ten náš život vlastně ani žádný smysl nemá.
A co na to ten syn? Ten, když poznal svoji bídu, tak zatoužil po návratu zpět. Ne proto, že by šel tak moc do sebe, ale proto, že pocítil hlad. Ano i ten nejposlednější služebník mého otce se má lépe než já.
A co na to Bůh? Tak ten mu jako první vychází vstříc a chystá mu velkou hostinu. Ne proto, že by ten jeho syn, se tak moc změnil, že si je již jist, že už to nikdy neudělá, ale proto, že jej miluje a pravá láska je především ta, která na prvním místě zcela odpouští.
A pak zde je ten druhý syn. A kdo to je? Tak to je katolík, který si plní všechny náboženské povinnosti, který je hrdý na to, že Pánu odevzdává přesně tolik, kolik má, ale jedna věc mu chybí, a to osobní vztah. A pak najednou tento člověk vidí, že se do církve vrací hříšník, který s církví mnoho let nechtěl mít nic společného a možná ji i dřív očerňoval na každém kroku a najednou spravedlivě horlí.
Tak ty jsi přijal tohoto nevěrníka, tohoto smilníka a tohoto děvkaře zpět? Ano jak často na ty druhé dokážeme nasazovat obvinění a často i vymyšlená a jak dokážeme horlit pro rádoby spravedlnost. Tak to dělal ten druhý syn, když vyčítá otci, že jej bere zpět a nejen vyčítá, ale on se jej i zříká, protože neříká: tento můj bratr, ale tento tvůj syn a rovněž mu závidí. Mě jsi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli, ale jemu jsi dal tele.
Jemu dal a mě ne? Opravdu ne? Vždyť to tele je i pro tebe, ale ty chceš kůzle ne proto, abychom jej měli společně, ale abys jej měl bez Boha. Ano i to je postoj nás věřících. Na jednu stranu žít s Bohem, ale pak větší část svého života žít bez něj, tak to je postoj toho druhého syna.
Nakonec v tom podobenství ani jeden syn není nic moc. První se vrátí proto, že má hlad, že si najednou uvědomí, že tam se měl lépe, než se má teď a tak si nasype popel na hlavu, ne proto, že by se tak radikálně obrátil, ale proto, že si uvědomuje svoji vlastní bídu a jak to bylo s ním dál, tak to my nevíme, ale věříme, že snad to byl dobrý začátek.
A pak je tu ten druhý, rádoby zbožný křesťan, který má však vztah ke svému Pánu ještě mnohem vzdálenější. Odsuzuje a posuzuje druhé, ale sám má máslo na hlavě a hlavně závidí. Ale co závidí? Že ten druhý se válí v blátě a on nemůže. Že on musí v neděli vstát do kostela a ten druhý nemusí? Ale, co vlastně závidí? Život bez Boha, který minimálně na konci našich vlastních dnů je naprosto beznadějný, tedy on nakonec závidí, tu beznaděj do které se člověk bez Boha řítí! Jak směšné a přesto pravdivé.
A co na to Bůh? Čeká, kdy jak jeden, tak druhý pochopí, jak ten život bez něj je vlastně prázdný. A nejen čeká, ale také dává člověku dost prostředků, aby on mohl žít i bez něj pokud si to bude přát. Jenže jaký je to život? Život, který může být, na jednu stranu lákaví, ale který ústní v naprostou beznaděj. Ano to je ta největší ďáblova lest, že život bez Boží tváře je krásnější, snadnější, radostnější a lákavější, ale to je jen iluze, která trvá opravdu jen krátký čas.
A co na to Bůh? Čeká, kdy člověk dostane rozum a nejen čeká, ale také jej vybavuje vším potřebným, aby i bez něj mohl přežít a vrátit se zpět. Ano On není ten, který by člověka násilně přiváděl zpět, tak jak to často děláme my lidé, ale čeká, jestli to člověku dojde, nebo ne.
A tak Ti Pane, děkujeme za tu tvou pro nás nepochopitelnou lásku, kterou máš, ke každému z nás a také za to, že nás neobracíš násilím, ale že nás miluješ tou láskou, která je zcela bezpodmínečné a pro nás lidi na tomto světě i z velké části nepochopitelná. Dej nám prosím do srdcí jen tu touhu, abychom toužili po návratu zpět do stavu, ke kterému jsme byli Tebou stvořeni.
Amen