Liturgické texty: 1. čtení: Iz 43, 16-21
2. čtení: Flp 3, 8-14
Evangelium: Jan 8, 1-11
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale to dnešní evangelium začíná možná jakoby zdánlivou vycpávkou, že Ježíš odešel na Olivovou horu, ale brzy ráno byl zpět. Co tam dělal? Modlil se! Chtěl být chvíli se svým Otcem a s jeho nepochopitelnou láskou k nám lidem. A když byl právě v tomto stavu, když byl plný milosti, tak k němu dovedli tu cizoložnou ženu, aby ji zdánlivě odsoudil. Proč říkám zdánlivě? No právě proto, že neměla být souzena především ta žena, ale samotný Ježíš. A že ta žena přitom měla přijít o život, tak to také známe, no když se kácí les, tak padají třísky.
Ano my se někdy chováme také tak, že když nám s tím druhým dojdou argumenty, tak na něj nasazujeme tzv. psí hlavu. Jenže tímto se proviňuji, proti pátému přikázání Desatera nezabiješ, protože člověk nemusí zabíjet pouze zbraní, ale také svými ústy. Kolik pomluv zmařilo, nebo zkrátilo lidské životy? Kolik pomluv vytvořilo nepřátelství, která trvala léta a tady je obviněn Boží syn. Ano my to také někdy tak máme, že když se nám něco nehodí z toho Božího zákon, tak řekneme, ale starý pan farář na to nekladl důraz. A ten kněz mě řekl, že ke zpovědi nemusím chodit, tak často. Anebo si to i sami vymyslíme a vsugerujeme a ještě se tváříme, jak jsme zbožní.
Ano takto ti horliví židé před Ježíše přivedli tu cizoložnou ženu a vůbec jim nešlo o její hřích. Vůbec jim nešlo o spravedlnost, ale chtěli Ježíše dostat do úzkých. A to se nám také stává, že nás druzí chtějí někam vmanipulovat a my se většinou bráníme jinak, než se bránil Ježíš. A proč? No protože nejme plni Boží milosti. To je totiž to důležité, co bylo na začátku dnešního evangelia. Ježíš přišel s Olivové hory, kde se modlil. Čím si sycen, to z tebe vytéká. A my jsme často syceni něčím úplně jiným, jenom ne Božím duchem a pak se divíme, že v těch rozhodujících a kritických chvílích svého života selháváme. Ano Boží milost se může jen velmi těžce projevit, když tam není lidská přirozenost.
A jak jedná Ježíš v síle Ducha svatého? Zdánlivě nijak, píše do kamenné podlahy něco prstem, ale i v tom se krásně projevuje paradox Janova evangelia, protože do kamene byl prstem Božím psán Mojžíšův zákon, na který se ti židé odvolávají. A nevím, jestli někdo z vás zkoušel do kamene vytesat nějaký nápis, ale jestli ano, tak pak mě dá asi za pravdu, jak je to těžké a obtížné. Tedy do kamene se tesá pouze to, co má mít dlouhou trvanlivost, proto jsou tak tesány i nápisy našich zesnulých na místě svého pozemského odpočinku.
A právě tak, nevím, co psal Ježíš do kamene. My nevíme, někteří vykladači Písma mluví o tom, že hříchy těch, co tak horlili ke kamenování té ženy, ale možná i zákon lásky, který je víc, než jakékoliv přikázání. My nevíme co, ale jedno je jisté, že ti horlivý po slovech, kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem, se vytratili, jako první. Ano jak často člověk horlí proti druhým, jak často na nich vidí ty jejich chyby, ale kdyby se pravdivě podíval na sebe, tak by asi jednal trochu jinak.
Nedávno my jeden člověk řekl, pane faráři, já do toho kostela moc nechodím, ale když už tam jste, tak byste měl těm lidem říct, že tady mně někdo pošlapal zahrádku. Že na hřbitově by měl každou věc dát zpátky na své místo, o tom byste měl mluvit a ne o tom, jak nás Bůh miluje, to je příliš abstraktní. A já mu řekl, takže vy si myslíte, že zde jsem proto, abych dospělé lidi převychovával? Abych, když má někdo nějaký problém, tak si s ním sedl, vytahal jej třeba za ucho a domluvil mu. No přesně tak. A já na to, ale ani náš Pán to takto neděl, ten ukázal pouze směr a záleží na každém z nás, jestli za ním chce jít nebo ne. A tak jsme se rozloučili a asi nemusím dodávat, že nebyl zrovna moc spokojený.
No jenže ani Bůh takto nejedná, krásně je to vidět na tom dnešním evangelijním příběhu. Ženo, nikdo tě neodsoudil. Nikdo Pane. Tak ani já tě neodsuzuji, jdi a dál nehřeš. Ano Pán nesoudí člověka, ale odsuzuje špatné jednání, protože moc dobře ví, že zlo plodí další zlo.
A co my lidé? No většinou nám nejde ani tolik o tu věc, ale o to, abychom to tomu druhému dali řádně pocítit. A co na to Ježíš? Tak ten takový přístup radikálně odmítá, protože každé zlo, do kterého se člověk zaplete, jej také pošpiní. A to neznamená, že nemáme špatné činy odmítat, ale znamená to jednu věc, že sice odmítám čin, ale neodmítám člověka.
Ach Pane, jak je to pro mě těžké, protože když mně někdo ublíží, nebo zraní, tak mám tendenci mu to hned oplatit. Anebo když se někdo jeví příliš dobře, tak mám tendenci na něj něco najít, abych sám se sebou nemusel něco dělat. Tak Tě Pane, prosím, dej mně sílu vytrvat v modlitbě, ne kvůli Tobě, ale kvůli sobě, abych byl stále Tebou sycen a skrze poznání Tebe, dokázal milovat i ty, které mě dnes a denně posíláš do cesty.
Amen