Liturgické texty: 1. čtení: Iz 66,10-14c
2. čtení: Gal 6,14-18
Evangelium: Lk 10,1-12.17-20
Buďme Pánu vděčni za to, že chce přicházet, znovu a znovu. Podle slov dnešního evangelia dříve, než chtěl někam vstoupit, tak napřed poslal své učedníky po dvou. Ono je těžké si představit, že by někam nechtěl přijít, ale jsou jistě okolnosti a čas, kdy Pán a jakým způsobem přichází. A je to jeden z největších darů přijmout Ježíše Krista. A to evangelium, které ti učedníci přinášeli do všech těch koutů Izraele a které naplňovalo ty lidi, tak to samé evangelium slyšíme dnes i my a má naplnit nás. A nemůžeme dělat, že se nás netýká, protože jsou místa kolem nás, kde Pánova přítomnost je téměř neznatelná.
To ještě neznamená, že tam nic není připraveno proto, aby Pán mohl zahájit svoji žeň. Žeň je hojná říká Ježíš, ale dělníků je málo. Čili těch, kteří by byli ochotni jít a na té žni pracovat. A proto Pán říká: proste, proste Pána žně. Je to moc důležité, abychom nezavírali oči před tím, že veliká část naší společnosti vlastně již Krista nezná. Že se my sami častokrát pohybujeme v prostředí, kde Pán Ježíš již nikomu nic neříká. A už toto samotné zjištění je důležité, abychom Pána žně prosili, protože každé lidské srdce je stvořeno, aby poznalo Boží lásku. Každý člověk je stvořen proto, aby mohl pro Boha žít.
Je zajímavé, že dříve, než Pán řekne těm učedníkům, jděte, tak jim říká, proste. To je velmi důležité, protože my máme takovou tendenci ty věci organizovat. Zařídit, připravit, udělat. Ale v životě s Bohem to tak nejde. Pán chce přijít na určité místo v určitou chvíli a určitým způsobem. A proto potřebuje lidi, kteří jej poslechnou. Ne, kteří jednají z vlastní síly. To první je vidět, že je tam potřeba a druhá věc je začít modlitbou. Za všechny ty, které máme kolem sebe, ať již v rodině, v práci, v obci, kolem sebe. Ty, kteří se od Boha vzdálili, nebo jej vůbec nepoznali. Začít modlitbou za ně a může se stát, tak jak to většinou bývá, že ve chvíli, kdy začneme prosit, tak On pošle nás. Ale je to něco jiného, když nás Pán pošle, než když si sami tu misii připravíme.
Je zajímavé v tom evangeliu, kolik dal Pán Ježíš těm učedníků zákazů, že nemají nosit měšec, ani hůl, ani opánky, s nikým se nepozdravovat. A člověk by si říkal: kluci připravte se, vezměte si vše sebou, ať jste nachystaní, tak jako když jedete na nějaký tábor, nebo dovolenou, tak se díváme, jestli mají všichni všechno. Ale Boží mentalita je jiná, nic si neber. Nijak se nepřipravuj. Ty musíš jít v síle a moci Boží.
Když o tom apoštol Pavel mluví, tak říká, že ten poklad víry máme v nádobě hliněné, a to je důležitá věc, protože my všichni jsme přijali nejenom dar víry, ale i poslání tuto víru předávat dál, zvěstovat evangelium, ale my to máme v nádobě hliněné. My jsme lidé, kteří jsou slabí, obyčejní a z lidského hlediska naprosto neschopní splnit to, co od nás Bůh očekává. A je pro nás velmi důležité nespoléhat sami na sebe, ale na Něj. Učit se přijímat tu svoji ubohost, ať již je to slabost tělesná, nebo nedostatek vzdělání.
Nedostatek odvahy, víte, když se v církvi mezi kněžími mluví o evangelizaci, tak všichni máme naježené vlasy a říkáme si, jenom aby mě Pán Bůh někam neposlal. Co já bych dělal mezi těmi nevěřícími a co já bych jim říkal. No tak ona je to svým způsobem nejlepší dispozice, ale problém je, že u toho to někdy skončí. A kdyby to tak skončilo u těch apoštolů, tak možná dnes ještě žijeme někde v pralese. Ale Pán Bůh chce lidi slabé a třeba i bázlivé a obyčejné, ale chce lidi, kteří jsou si vědomi toho pokladu, který přijali, to je právě ten dar víry, evangelia, slova Božího a mají touhu to předat těm, kteří to nemají. A za ně se začnou modlit a pak je to již Boží starost, kdy a jak si mě Pán Bůh pošle, protože evangelizace není na prvním místě záležitosti slov, ale toho pokoje, který člověk přináší do lidských vztahů. Že když někam přijdete, řekněte jim pokoj vám, protože každé lidské srdce touží po tom, aby zažilo vnitřní pokoj.
Evangelizace je záležitost Boha přítomného v našich srdcích, a když bude v našich srdcích, tak je naděje, že bude i v našich myslích a pak bude i v našich slovech. A že potom bude působit, aniž o tom budeme vědět. Ale začíná to tak prostě, vážit si toho pokladu, který jsme přijali. Vědět, že je to to nejvzácnější, co v životě máme. Poznání Ježíše Krista a všeho toho, co pro nás vykonal. A pak se rozhlédnout kolem a začít se modlit za ty, kteří jej neznají. Pak už si Pán svoje dílo bude dělat sám, třeba i skrze nás a On chce, protože žeň je hojná, jenom dělníků je málo.
Možná by Pán toužil po tom, abychom tak jak prorok Izaiáš na Boží výzvu koho pošlu a kdo nám půjde, řekli i my, Pane tady jsem, pošli mě, mě pošli, když budeš chtít.
Amen