Liturgické texty: 1. čtení: Ex 32, 7-11. 13-14
2. čtení: 1 Tim 1, 12-17
Evangelium: Lk 15, 1-32
V dnešním evangeliu byly tři podobenství dvě krátká a jedno delší, to první je o tom pastýři, který má těch sto ovcí a jedna ovce se mu ztratí, to druhé je o té ženě, co ztratila tu minci a třetí je o milosrdném otci a dvou synech. A co nám tím chce Pán Ježíš říci? Dvě důležité věty, dva body. První bod se zobrazuje zvláště v těch prvních dvou a v první polovině toho třetího podobenství a podívejme se, co tam je.
V tom prvním případě je tam pastýř, který má sto ovcí, to znamená, že to byl relativně bohatý člověk, sto ovcí, to je hodně, ale zajímavé je, že když mu jedna chybí, tak už je to pro něho velká ztráta. Někdo by řekl 99, nebo sto, ta jedna se dá oželet. Neoželel, nechá tam ty ostatní, protože ony se drží pohromadě, o ně se nemusí bát a jde hledat tu ztracenou. A dá si s tím práci. Čili je to velké úsilí toho, který zažívá tuto velikou ztrátu té jedné ovečky. Jako velmi velikou ztrátu a proto na ni reaguje velikou prací a snahou.
A potom je tam v tom dalším podobenství ta žena mající stříbrné mince a asi byla chudá a těch deset stříbrných mincí, tak to asi bylo její věno, které dostala a protože byla chudá, tak bydlela ve světnici, která neměla okno a tak musela rozsvítit světlo, aby viděla a vzala pometlo, aby tu svoji ztracenou minci našla, takže ji to stojí opět velké úsilí. A potom ten otec v tom třetím podobenství, čili co se nám tu chce říct?
Chce se říct o postoji Boha k nám lidem. To je velmi útěšné, protože z toho vyplývá, že Bůh nás hledá, když se mu ztratíme. To je důležitá věc. My křesťané dost často tomu nerozumíme a nevíme o tom a myslíme si, že se musíme Boží pozornosti doprošovat, ale to je strašné nepochopení, protože jeho pozornost máme pořád. A kdykoliv se od něj vzdálíme hříchem, tak nás hledá. Proč? No protože kdyby nás nehledal, tak my v těch hříších utoneme. A On nám dal věčný život jako tu nejvyšší hodnotu a touží, aby v nás byl uchován. Vyhledává nás, tak to je první myšlenka toho dnešního evangelia velmi radostná a krásná. Takže kdyby se nám tisíckrát zdálo, že nás Pán neslyší a to se někdy děje, tak to není pravda.
A potom je tam druhá polovina toho dnešního evangelia takový druhý pól a ten je v tom druhé polovině toho podobenství o ztraceném synu a také v úvodu a tam je řečeno: do Ježíšovy blízkosti, přicházeli samí celníci a hříšníci, aby jej slyšeli, ale farizeové a zákonici mezi sebou reptali: on přijímá hříšníky a jí s nimi. A proto Ježíš reaguje a říká toto podobenství, a co to znamená? Znamená to, že to podobenství není pouze o postavení Boha k hříšníku, ale také je to postoji spravedlivého, ať už domněle, nebo skutečně vůči ostatním okolo něho žijícím hříšníkům. Rozumíte, protože farizeové se považovali za spravedlivé a možná také i skutečně dobří byli. Oni to nebyli žádní darebáci. Oni se snažili žít podle Božího zákona, ale měli velice negativní postoj k okolním hříšníkům, protože jim vadilo, že přicházejí do Ježíšovy blízkosti.
A On na to reaguje tou druhou polovinou toho podobenství o ztracených synech, právě když mluví o tom druhém z nich, o tom, co neodešel. Co zůstal s tím otcem, ten byl spravedlivý. Pojďme se trochu vžít do toho, co ten spravedlivý syn prožíval. Patří do stejné rodiny a v té rodině mají černou ovci. Jeho bratra, který odchází a udělá nesmírnou ostudu celé rodině, protože víte jak to je na vesnicích, tam se lidé znají a všichni vědí, co to je za člověka, co to je za ptáčka, co takto odešel, jak tam rozfofroval ty peníze, tam někde, Bůh ví kde a to padá stín na celou rodinu a ty ostatní se dívali na ně a říkali si: to jsou lidi, podívejte se jakého to mají syna a možná jestli ten otec měl nějaký majetek a někdo mu ho záviděl, tak říká: dívejte, jak dopadl, protože závist tohle to dělává. A ten syn co zůstal doma, tak ten si musel pěkně zobnout, protože ostatní se mu smáli. Co to máš za bratra, tak to je tedy pěkný lotr. To jste tedy rodinka, povedená. Co on toho musel slyšet. Ty úsměšky, ty pohledy a možná i v něm to vřelo určitým smutkem, jak tohle mohl někdo udělat. Jeho vlastní bratr. Ten si mnoho zažil, zkuste se do toho vžít. A zvlášť vy, co celý život žijete na vesnici a víte, jak se lidé znají a jak na sebe reagují.
To není těžké se do toho vžít. A teď ten syn, ta černá ovce otočí, úplně o sto osmdesát stupňů a opravdu se pokorně vrátí. Otec to řeší milosrdenství, to je ten postoj Boží, no, ale co ten druhý syn? Ten, co zůstal doma. On si řekne: tak ty se jen tak vrátíš a já tě mám tady jako vítat? Za to co jsi měl, udělal? Ta to co jsem si já kvůli tobě musel prožít, že jsem nic zlého neudělal, ale ostatní se na mě dívali jako na lotra spolu s tebou, protože patřím do stejné rodiny, tak já tě mám přijmout? Je nám tento postoj vzdálený?
Najde se člověk, který třeba škodil na nějakém úřadě, třeba učitel, co bránil někomu tak intenzivně, že se nemohl dostat na školu. A on se jí ještě posmíval, ty víš, kdo to dělá já, to máš za ten kostel, tak to muselo být hrozné. Ona se na tu školu nakonec dostala velkou oklikou až se na ni zapomnělo a nakonec se stala lékařkou. Ale tento člověk po revoluci se najednou objevil v kostele. Dokážete si to představit. To pro ni bylo velmi složité, když jej tam najednou viděla snad možná ve stejné lavici a řekne si: je toto možné? Co on mě udělal, co tady dělá, vždyť ten kostel na něj spadne. Jenomže Bůh po nás chce, abychom měli jeho postoj, a to není jednoduché, ale je to nutné. Mně se na té ženě líbilo, že ona to zkousla, ona to dokázala. Ale tento příklad říkám proto, že někdo z nás může mít stejný problém a když ne fyzicky, tak třeba v duchu si řekne: no ten do toho kostela ani nemůže přijít, vždyť by na něj spadl, tak prosím vás toto nikdy neříkejte, protože to není postoj Otce, protože ten vždy vyhledává, takže člověk by měl v podstatě jít a říkat si: tak komu bych tak ještě mohl odpustit. Kde jsem to ještě neudělal. Vyhledává hříšníka a člověk by měl ještě přemýšlet, nemám ještě někoho, komu jsem ještě neodpustil? Musím vyhledávat, to je ten postoj Otcův, a když potom ten člověk přijde, tak mu musím věřit. A někdo řekne: to je takový kvítko, ten bude žít v jakékoliv společnosti, ten se vždy tak nějak otočí, ale co ty víš, jestli on se neobrátil doopravdy, musíš mu věřit. Nevidíš do jeho srdce, to by taky Pán Bůh mohl říct: jó ty jdeš ke svátosti smíření, ale stejně mě to Pán Bůh tak nějak odpustí, tak si budu hřešit dál, ale to si Pán Bůh neřekne. Vždy toho hříšníka přijímá s takovou důvěrou i přesto, že mu vidí do srdce a říká: já ti věřím a proč bych ti nevěřil. Já tě mám rád a věřím, že ty máš rád mě. A my nebudeme věřit těm ostatním okolo žijícím hříšníkům, když sami jsme byli tolikrát objektem a subjektem Božího odpuštění a milosti. Tak to je silná Boží řeč do našich životů a jasné vyjádření postoje, který není lidský, ale nadlidský. Není přirozený, ale nadpřirozený, protože přirozený postoj člověka je dopustil ses, tak zaplatíš. Ale postoj Boží lituješ, chceš se změnit, tak je odpuštěno. Nezůstávejme jen na té přirozené rovině, ale žádejme od sebe víc.
Amen