Liturgické texty: 1. čtení: Sir 27,33 – 24,9
2. čtení: Řím 14, 7-9
Evangelium: Mt 18, 21-35
Víme, že Boží milosrdenství je zcela zdarma a přesto má v sobě jeden takový háček, milosrdenství v plnosti může přijmout pouze ten, kdo sám milosrdenství dává. A to je jedna z velkých obtíží našeho života. Jsme zraňováni chování lidí kolem nás. Jsme zraňováni tím, jak se k nám druzí lidé chovají, jak nám ubližují. Teoreticky víme, že máme odpouštět, ale v praxi je to pro nás velký problém. Vzpomeňme na to dnešní evangelium: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší, nejvíc sedmkrát? Jakoby tušil, že to s tím Pánem nebude tak jednoduché, protože farizeové učili třikrát a dost, když se jedná o stejný hřích. A tak Petr už věděl, že to bude více, tak řekl číslo, které v té společnosti bylo považováno za číslo plnosti. Snad až sedmkrát? A Pán Ježíš řekl sedmasedmdesátkrát. To se napočítáme. A proč řekl sedmasedmdesátkrát? Právě, abychom nepočítali, protože ani Bůh nepočítá, lépe řečeno, On neumí takto počítat. On stále znovu odpouští a přijímá a zkušenost odpuštění z jeho strany je pro nás zdrojem a také nás uschopňuje odpouštět. Lidé mají jeden takový problém, že když někomu odpustím, tak vlastně schvaluji, co ten člověk dělal. To je absurdní. Přitom právě odpuštěním stvrzujeme, že se stalo zlo, které nejde odstranit jinak. Kdyby šlo odstranit jinak, tak mu řekněme naprav to, ale ono to nejde. A odpuštění je geniální způsob, jakým Bůh ničí zlo v tomto světě. V našich srdcích a srdcích druhých lidí. Dokonce víme, že když nám Bůh odpouští, tak že se ještě více rozmnožuje milost v našem životě a schopnost lásky. Pán Ježíš na adresu hříšné ženy v domě farizea Šimona řekl: „muselo ji být odpuštěno mnoho hříchů, když teď projevuje tolik lásky.“ Komu se málo odpouští, málo miluje. Už to samo by nám mělo stačit k zamyšlením se nad naším životem. Máme-li nedostatek lásky, má to pravděpodobně prostý důvod. Ještě jsme nepochopili, že jsme sami hříšníci, kteří denně musí prosit za odpuštění a když nám bude odpouštěno, budeme schopni tu lásku prokazovat. Tou největší milostí je právě to, že pozná, že je hříšník a že si sám nepomůže. Láska, která neodpouští, není láska. Když Pán Ježíš upozornil, kolikrát je třeba odpustit, tak říká těm učedníkům podobenství o nemilosrdném služebníkovi. My jsme jej slyšeli, jak na prosbu služebníka, který měl být odsouzen, dán do vězení i se svojí ženou a svojí rodinou a vším co měl, to je důležitý detail, protože každý hřích ubližuje těm, které máme nejradši, ničíme životy těch nejbližších, tak tomu Pán odpustil. A odpustil nejen jemu, ale propustil z toho vězení i jeho ženu a děti a nechal mu všechen majetek. Bůh totiž neumí odpouštět polovičatě jako my. Bůh není ten, který říká, odpustil jsem a nezapomněl. Naše hříchy končí v propasti Božího milosrdenství. V těch hlubinách jeho srdce, kde se rozpouští, jakoby vůbec nikdy nebyli. Ano, Bůh je náš soudce, ale On je také našim obhájcem, žalobcem bude Boží nepřítel. Bůh naše hříchy nepamatuje a nepočítá, ale my se musíme s důvěrou dovolávat toho, co pro nás vykonal. A důvěřovat v moc jeho slitování. Je zajímavé, jak je to pro nás těžké. Je to těžké především ve vztazích, protože toho nejsme emočně schopni. Někdy si lidé odpuštění, zaměňuji za vymazání té viny. Tak to není, vinu vymazává jen Bůh a my můžeme prosit, aby tu vinu vymazal. A my můžeme také prosit, aby tu bolest, která je v nás, tak tu Bůh uzdravil a tak jsme byli schopni odpustit. A vlastně odpuštěním propouštíme toho člověka ze svého života. Je absurdní, že lidé řeknou, s tím už nikdy nechci mít nic společného a nikdy jej nechci vidět, ale tím, že mu neodpustím, tak tím jej vleču svým životem od rána do večera. S ním usínám, s ním vstávám, s ním pracuji, s ním nenávidím, mám jej pořád v sobě, protože ho nepropustím na svobodu. Proto je tak důležité prosit, aby Pán uzdravil naše srdce z těch bolestí, které nám způsobili druzí. A aby naše srdce připodobnil jemu. Abych nikdy nechtěl zlo, pro druhého člověka. Ať je to člověk z mého pohledu zvrácený, který druhým ubližuje, tak moji povinností je bránit tomu, aby bylo druhým ubližováno, ale stejně tak žehnat těm, kteří mě proklínají a odpouštět těm, kteří mě nenávidí. Bůh smazal náš dlužní úpis a přibyl jej na kříž a od nás čeká, že budeme mazat a rušit dlužní úpisy těch, kteří se provinili proti nám. Já vím, že to co nám někdy páchají lidé je těžké, ale nezapomeňme, že to, co dlužíme Bohu je nekonečně větší. A nás nezachrání dívat se kolem sebe a posuzovat, kdo je jaký hříšník a porovnávat se s druhými, vždy totiž najdu někoho, kdo je na první pohled větší, nebo menší hříšník. Komu to srovnání pomůže? Našim povoláním je dívat se na našeho Boha, protože On sám se postará, abychom se naučili odpouštět. A pak ještě jedna prosba. Můžeme mít kolem sebe lidi, na kterých nám moc záleží a kteří neprosí za odpuštění. Ani své blízké, ani Boha. Pán Ježíš, když vysel na kříži, tak vyřkl důležitou větu nad celým lidstvem: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A takto my se můžeme modlit, odpusť těm, co ubližují nám. Odpusť těm, kteří neumí prosit za odpuštění. A tak odpouštějme a žehnejme a prosme za odpuštění, aby Bůh mohl působit v našem životě a životě našich drahých.
Amen