5. neděle postní

Liturgické texty: 1. čtení: Ez 37, 12-14
2. čtení: Řím 8, 8-11
Evangelium: Jan 11, 1-45
Takovou smrt tu bych chtěl mít, tu bych si přál, to říkají lidé, když někdo večer jde spát, nic netuší a ráno už se neprobudí. Chudák, už to má za sebou, ale podívejte se, jak krásný hrob mu upravili. Někdy nás to zaráží, jak lidé vedou řeči kolem smrti a umírání a že někteří z nás byť věřící se vyjadřují, jako by vůbec nevěděli, o co jde. Jakoby mezi lidmi byl zmatek o tom, co vlastně je to smrt, co je to umírání a co potom? Ve stejném zmatku jsou i nevěřící, ale i když ateista jde ke hrobu svého táty, tak tam rozsvítí svíčku, stejně jako věřící a na dušičky tam položí věnec. A lidé přicházejí ke hrobu a říkají, jak pak ta naše babička, když tolik prší, ona tam leží dole a někteří říkají: „tak to bych si nepřál být položený do hrobu, protože pak se tam to tělo rozpadá.“ A někdo zas říká: „spálit bych se nedal, ještě po smrti se nechat péct.“ Mluvíme jako lidé, kteří nevědí, o co jde. Jako bychom nevěděli, že to podstatné, to jediné, co žije, že je v Bohu. Škoda, že my křesťané dokážeme říct: „takovou smrtí bych chtěl umřít.“ Že nevíme, že smrt, na kterou se člověk nepřipraví, že to je smrt, která je největší tragédií v životě člověka. Je jediná křesťanská smrt. Smrt, ve které je člověk natolik připraven, že může sám sebe odevzdat do rukou Božích a nechat se převést Ježíšem Kristem ze smrti do života. A možná bychom si spíš měli přát takové umírání, ve kterém budeme mít dostatek času, abychom se s Bohem smířili. A chudák není ten, co zemřel, ale chudák je ten, kdo je bez Krista ač žije, nebo zemřel. To je jediný chudák, protože ten, kdo s Kristem žije a s Kristem umírá, tak ten bude mít celou věčnost. A, že již nežije na zemi, tak to není chudák, protože ten se má lépe, než my. A jestli ten hrob dobře vypadá, nebo nevypadá, tak to sice může svědčit o tom, kolik máme úcty a kolik nám zůstalo lásky k těm našim zemřelým, ale na podstatě věcí to nemění nic. Buď se za zemřelé modlíme, anebo na ně jenom vzpomínáme. V první řadě je dobré vědět, že Bůh má ty naše zemřelé raději, než my sami. A že on na ně myslí více než my a že udělá všechno pro to, aby oni byli šťastni. A že naše modlitby a oběti mají cenu jedině tehdy, když se spojíme s tímto Božím úsilím a vložíme je Kristu, protože jedině v něm má smysl náš život i naše smrt. Mluvit s ateistou o naději v život věčný nemá smysl, protože jedině v Ježíši Kristu nalézáme odpověď na smrt a věčný život. Bez Krista jsme v bezvýchodné situaci. A jako věřící lidé bychom si měli položit několik otázek. Nejprve, jestli ty děti, které zde zanecháme, budou mít aspoň tolik víry, aby se za nás pomodlily a ne že koupí věnec a položí jednou za rok na hrob? A jestli je pro nás Kristus víc, než to místo, kde ti naši drazí odpočívají? A pak, pokud budeme následovat Krista, se s přibývajícím věkem nebudeme děsit, že někdo zemřel. Jestliže totiž žiji s Kristem a pro Krista, tak má smrt bude jenom dnem, kdy se můj život naplní. Kdy skončí bolest rozdělení, kdy konečně přijdu mezi ty, které jsem měl rád, protože láska je silnější, než smrt. Kde je tvé vítězství smrti, kde jsi ty, která jsi rozdělila šťastné manžele, která jsi tvrdou rukou oddělila od sebe přátele, kteří se měli tak rádi? Kde je tvé vítězství, když vítězstvím je náš Pán Ježíš Kristus, který i nás jednou převede ze smrti do života.
Amen