Liturgické texty: 1. čtení: Iz 5, 1-7
2. čtení: Flp 4, 6-9
Evangelium: Mt 21, 33-43
V úvodu tohoto těžkého a současně i krásného podobenství jsme slyšeli, že je Pán říkal velekněžím a starším z lidu. To je důležitá věc, protože Pán si prostě nevybírá komu říci poselství evangelia, nejraději by ho řekl všem. A v době, kdy chodil po této zemi, tak dopřál všem, aby slyšeli jeho slovo, mohli se obrátit a nalézt přijetí v jeho srdci. A když tito vyslechli toto evangelium, to už tady nemáme v dnešním textu, byli to velekněží a farizeové, tak poznali, že Ježíš mluví o nich. A vedlo je to k velké nenávisti vůči Pánu a k rafinovaným úvahám, jak se ho zbavit.
Nebylo by moc těžké vysvětlit ten text tak, proč to Pán říkal těm, kteří ho neměli rádi. Ale dnes to evangelium a toto podobenství říká nám. A je důležité, abychom si neřekli, no oni jsou ti zlý vinaři, oni nakonec zabily ty proroky, třeba Jana Křtitele, zabily nakonec i Pána Ježíše, tak jak se tam mluví o tom Synu a šli jsme si domů s tím pokojem v srdci, že Pán tomu Izraeli tu vinici odňal a dal ho jinému národu, tedy nám. A my jsme šťastní, že tu vinici, tak nějak máme.
Ale to podobenství je i tak trochu pro nás, když tam mluví k nám o nás. A to je pro nás velmi důležité, protože když nepochopíme Ježíšovo srdce, nepochopíme, proč všechny ty věci říká, potom sice budeme slyšet, ale nebudeme rozumět. Půjdeme si domů svou vlastní cestou a nic nám to neprospěje. Je to podobenství, tedy věc, která není jednoduchá. Pán rád mluvil v podobenstvích, aby ho pochopili ti, kteří ho chtějí pochopit. A to je to první, abych pochopil, co v tom textu Pán říká pro mě. A co říká o něm osobně, pro mě.
A tak začněme aspoň několika slovy, byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Většina z nás asi nikdy nesázela vinici. Já jsem měl tu možnost vidět na vlastní oči vidět, co to je za strašnou dřinu připravit tu zemi. Vysázet tu vinici a všechny ty práce kolem. Taková práce se velmi dlouho připravuje a dělá se s velkou pozorností a péčí, protože je velmi důležité, aby přinesla plody. Když se tam něco odbyde a udělá jen tak, aby bylo hotovo, tak žádné plody nebudou.
A ten Hospodář je Bůh sám. Pán nebe a země, který pro nás připravil celou zemi jako svoji vinici a zvláštním způsobem si vyvolil Izrael, o kterém mluví Izaiáš v tom prvním čtení. Ten národ, který měl být tou nejkrásnější vinicí jeho srdce. A potažmo tou vinicí je jeho církev a nějak každý z nás. Obehnal jí plotem. Někdy se nám nelíbí ty ploty, které jsou kolem nás, ale plot je také důležitá věc, protože dává najevo, že toto patří někomu. A chrání ten majetek a každému z nás chce Pán vystavit ten plot lásky. Aby všichni viděli, komu patříme, aby to bylo každému jasné a nemohl tam jen tak šlapat, brát, vzít si, co chce, protože moje srdce patří Bohu. Ale já ho sám neustřežím, tak proto je tak důležité, aby On to mé srdce střežil. Ale musím chtít.
Vykopal jámu pro lis a postavil v ní strážní věž. Víte, když ten hospodář kopal tu jámu pro ten lis, tak to muselo být zvláštní vzrušení pro něj, protože to víno, které je na pohled krásné a teď již to můžeme na těch vinicích vidět, tak nakonec je určeno k tomu, aby ztratilo svou podobu a krásu, tak jako ten nejkrásnější z lidských synů a aby prošlo tím lisem, pochopitelně i lisem utrpení, protože jinak nepřinese užitek.
A když nás Pán tvořil a do našeho života vkládal všechno, co do našeho života patří, protože On věděl, čím budeme muset vším projít, někdy i tou jámou a tím lisem, ale On to neříkal proto, abychom se báli, ale abychom šli s ním. A abychom se dívali na Něj, který za nás vzal na sebe to utrpení. A pak je tam ta věž, aby střežil tu vinici před těmi, kteří přicházejí jako zloději a chtějí krást. Ale On chce střežit nás a všechno, co konáme, ale musíme to chtít. A chce, abychom nedovolili nikomu vcházet do našeho srdce těm, kdo nejde dveřmi, kterými je On sám.
A pak se přiblížilo vinobraní, to je taková radost v těch vinných krajích, to je taková sláva, protože kvůli tomu byla ta celoroční dřina a teď nastane ta chvíle. Myslím si, že Boží srdce musí být také šťastné, když jak postupně dozráváme k tomu zralému vínu, tak přichází ty dny, kterých někteří se děsí a někteří je vyhlížejí jako veliký okamžik, pro který se narodili, aby z toho pokusu o život, který tady žijeme, začali žít ten život skutečný.
A tak poslal k těm vinařům své služebníky, aby z té vinici vyzvedli ten výtěžek. Kdo to jsou ti služebníci? Tak historicky to byli proroci, ale každý z nás se má stát tím služebníkem. Tím, který spolupracuje s tím hospodářem. Ale nakonec protože všichni jsme tak nějak zklamali, stal se Pán tím posledním a následně prvním služebníkem. Vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali, hrozně se čte ten text.
Když si představíte, kolik mučedníků bylo před Kristem, kolik jich bylo po Kristu, že Pán některé ty svoje povolal, aby dali i tu cenu nejvyšší. Ale není to tak, že On by se na to tak nějak bezcitně díval, jak tam mordují ty jeho služebníky a nakonec i jeho vlastního Syna. A posílá stále znovu a evangelium říká a ještě více jich poslal, protože to je projev jeho lásky, On chtěl, aby všichni měli podíl na tom jeho díle. A chtěl, aby se všichni, co nejvíc obohatili z té jeho vinice. A nakonec dává šanci i těm vinařům, o kterých říkáme, že jsou zlý. Jakoby chtěl novou a novou příležitostí obrátit i jejich srdce. My to vidíme v tom evangelium, kdy Ježíš hovoří s těmi velekněžími a kněžími a stojí o to, aby i oni byli zachráněni. Vždyť i On za ně zemřel, neboli i jim dával znovu a znovu novou šanci, to není jako my, někomu něco řekneme, on neposlechne a my si řekneme tvoje věc, já jsem ti to řekl, ty jsi neposlechl, tak dělej si, co chceš. Jak dopadneš špatně, tak nechoď za mnou, Bůh takový není. Bůh znovu a znovu dává příležitost a nikdy se nevyčerpá, to jediné, co se vyčerpá je ten čas zkoušky, který všichni máme v tomto pozemském putování.
Naposled poslal svého Syna, myslel si, že budou mít na něho ohled, ale neměli. A když vinaři viděli Syna, řekli si mezi sebou to je dědic. Měli pravdu a tady vidíme, že když člověk má jakoby dobré poznání, tak to ještě nestačí. Chybí-li mu láska, tak mu nepomůže, i kdyby měl největší poznání na celém světě. Dědic, kterému patří všechno a mohlo patřit i těm vinařům, protože jak říká Pavel, když my se dáme Bohu, tak On nám dá vše. Ale my to nemůžeme urvat násilím. A On proto, aby nám mohl všechno dát, tak přijal jak dědictví to naše. Víte, co je dědictvím Božího Syna? Náš hřích. Také to, co prožil, až na hranici pekla. Aby On nás mohl obdarovat.
Tady se píše o tom, co si řekli mezi sebou vinaři, ale co si řekl Ježíš, když viděl, že se blíží ti zlí služebníci, co prožíval ten Syn, který viděl tu zlobu v těch vinařích, tak On věděl, že je konec. Tak jako Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, tak On věděl, že ho jdou zatknout, vždyť to předpovídal svým učedníkům, ale co je veliké, že On do toho šel dobrovolně. Z lásky, protože věděl, že jedině tímto způsobem může zachránit i ty služebníky i tu vinici a nakonec i ty zlé vinaře.
A pak Pán položí otázku, až pak přijde Pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá? Je zajímavé, že tady už se nemluví o hospodáři, ale o pánu vinice. To proto, že nebeský Otec ustanovil Ježíše, který jednou přijde na konci časů, aby odplatil každému podle jeho jednání. A co řekli ti lidé? Krutě ty zlosyny zahubí a tu vinici pronajme jiným vinařům, kteří budou odvádět to, co mají. Víte, když se člověk podívá do svého srdce, tak najednou zjistí, že tak nějak hloupě souhlasí s touto odpovědí. Že by byl strašně rád, kdyby byl Pán takto spravedlivý, který ty zlosyny potrestá a už je nejvyšší čas. A když ne teď, tak potom. Ale tuto odpověď nedává Ježíš, tuto odpověď dávají oni sami.
Jakou dává odpověď Bůh na náš hřích? Objímá svého syna, dává mu prsten, dává mu nové šaty, líbá ho, vrací mu důstojnost. Bůh nemůže jednat jinak, než svým milosrdenstvím, svým soucitem a svojí láskou, protože takový Bůh je a kvůli tomu poslal svého Syna. A pak, jak asi Pánu bylo, když říkal závěr toho podobenství, nečetli jste kámen, kteří stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním? Učinil to Pán, je to v naších očí podivuhodné.
Nečetli jste? Za tou větou by nemusel být otazník, protože mnozí jsme nečetli. A přinejmenším jsme měli celá léta, kdy jsme nečetli. A kdy to slovo, kterým nám dal svoji lásku a to jaký je a jak s námi jedná, tak kdy jsme nechávali v knihovně. Nečetli jsme, ale jsou mnozí, kteří objevili tu krásu a dobrotu Božího slova a každý mu může rozumět, když nebude spoléhat jen na svůj rozum a bude prosit, aby mu Bůh odkrýval ta tajemství, vždyť všechna Písma mluví o něm.
Stal se kvádrem nárožním. Ten kámen, který stavitelé odvrhli. Víte ta pokora Božího Syna, se kterou On je ochoten nejen, aby se o něm mluvilo jako o kameni, balvanu, ale že On tu roli přijme. Jenom proto, aby se stal tím základním, na čem my budeme v životě stavět. To je to podivuhodné, to co je podivuhodné a co je pro Boha tak jedinečné a nad čím máme stále žasnout, že On jako těm zlým vinařům dává znovu a znovu šanci každému člověku a že si nás stále zve a že nám dává podíl na tom výtěžku.
Což nejsou jen hmotné věci. Pán Bůh se postará o každého, kdo mu svěří sám sebe a všechno co má a nejhůř děláme, kdy sami chceme vlastnit bez Boha. A necháme se ovládnout mamonem, jako ti zlý vinaři. Ale On nám chce dát víc, On nám chce dát sebe. A v této chvíli stojíme před velkým tajemstvím slavením eucharistie, ve které znovu můžeme zakusit, jak se Pán dává. Zkusme mu tedy otevřít své srdce a dát mu to svoje.
Amen