Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 19,9a. 11-13a
2. čtení: Řím 9, 1-5
Evangelium: Mt 14, 22-33
Ponořme se ještě jednou do dnešního evangelijního příběhu. Poté co Ježíš nasytil zástupy, se přiblížil večer a Ježíš touží být alespoň chvíli sám – sám na modlitbách, sám se svým Otcem. Proto dává pokyn svým učedníkům, aby nastoupili na loď a jeli na druhý břeh Genezaretského jezera. Propouští zástupy a zůstává na břehu sám. Je večer a zvedá se silný, neúprosný vítr, který učedníkům ztěžuje plavbu přes jezero – loď se kymácí ze strany na stranu a učedníci jsou unaveni veslováním proti vlnám. Ač už jsou vysíleni, zůstávají od svého cíle ještě velmi daleko. Do lodi se přes palubu dostává spousta vody, učedníci jsou zmáčení a unavení, přejí si, aby už byli na druhém břehu, aby ukotvili loď a počkali na Ježíše, až se za nimi dopraví. Je k ránu, plavba se zdá nekonečná, učedníci celou noc svádí boj se silným protivětrem a k druhému břehu je stále daleko.
A pak je najednou v textu evangelia podle Matouše ten úžasný verš: „K ránu šel k nim, kráčeje po moři.“ Naprosto strohá a suchá informace, jakoby to bylo naprosto normální procházet se po hladině Genezaretského jezera. Evangelista ani nikdo jiný není informací o netradičním způsobu Ježíšova cestování po vodě překvapen. Není divu, Ježíš je Boží Syn, o kterém jsme četli již tolik rozumem neuchopitelných věcí, že kráčení po vodě mezi nimi úplně zaniká. Jako něco nepochopitelného však náhle přichází reakce učedníků – křičí a ječí jeden přes druhého a není divu, vždyť na jezeře spatřili přízrak. Místo radosti, že jejich Mistr konečně přichází, místo úžasu nad jeho mocí a slávou se mezi nimi šíří panika. A Ježíš reaguje: „Vzchopte se, nebojte se, já jsem to,!“
A najednou se z houfu ustrašených učedníků vynořuje Petr – učedník tak proslulý svou odvahou a zároveň svou slabostí a ustrašeností, že je pln touhy dostat se k Ježíši blíž, jít dál, poznat víc a tato touha jej naplňuje a dává mu odvahu zeptat se Ježíše na bláznivou věc: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A Ježíš neváhá ani chviličku a říká: „Pojď.“ „A Petr vystoupil z lodi, vykročí na vodu a jde k Ježíši.“ Suchá, strohá informace, jakoby tento čin byl naprostou samozřejmostí.
A není zde ani zmínka o údivu učedníků, nebo samotného Petra. Petr klidně kráčí za Ježíšem po moři, nepřemýšlí vůbec nad ničím, má ve své mysli jen Ježíšova slova „Pojď!“. A najednou se rozhlédne a vidí vlny, které se na něj valí v silném větru jedna za druhou a začne mu docházet, že kráčet uprostřed moře po vysokých vlnách není samozřejmost. A klidně se může stát, že se tímhle činem připraví o život a Petra přepadá strach. Jak typické pro Petra! Jeho touha překonat sám sebe, jít dál, jít za své hranice končí katastrofou, končí ztroskotáním. Kde je jeho odhodlání, se kterým vystoupil z lodi na hladinu jezera? Kde se najednou bere jeho zpanikaření a strach o vlastní život? Silný a odhodlaný Petr se najednou pohledem do vln mění v člověka vystrašeného. Dalo by se říct, že je to učebnicový příklad nedůvěry a zbabělosti, jenže možná tomu tak není. Petrovo zavrávorání tváří v tvář valícím se vlnám je naprosto lidské a pochopitelné. Naopak Petrova odvaha vykročit do vln rozbouřeného jezera, je naprosto nepochopitelná.
Petr stojí na boku lodi, která se zmítá ve vlnách. Voda se v silném větru ukazuje v plné síle – pohrává si s loďkou a její silné vlny se tříští o břehy jezera. Petr nad tímhle však vůbec nepřemýšlí, ptá se svého Pána: „Můžu jít za tebou? Můžu jít i tam, kde to je nemyslitelné? Dáš mi sílu i tam, kde to není v lidských silách a možnostech?“ A když slyší Ježíšovo „Pojď!“ nezaváhá ani chviličku, přelézá okraj lodi a vykračuje na hladinu. Jeho odhodlanost a odvaha jsou fascinující.
Petr teď stojí uprostřed rozbouřeného moře a najednou zjišťuje, že se nemá čeho chytit, že stojí uprostřed něčeho, co není v jeho silách ovlivnit, dostává strach a začíná se do vodní hladiny propadat. A může se zdát, že tohle je nejslabší moment celého příběhu, kdy Petr ztrácí veškerou víru a upadá hluboko do nevěry, jenže zdání klame. Právě zde Petr osvědčuje svoji víru, když vykřikuje: „Pane, zachraň mne!“ V situaci, kdy Petr zjišťuje, že ze své síly na kráčení po vlnách jezera opravdu nestačí, v situaci, kdy zjišťuje, že strach je silnější než jeho touha jít za Ježíšem, když ví, kdo mu může pomoci a kdo je jeho zachránce.
Když se nad tímto příběhem zamyslíme, může se nám na první pohled zdát, že před sebou máme příběh o superhrdinovi, který bez velkých obtíží přejde větrem rozbouřené jezero suchou nohou tam i zpět. A že s nosem nahoře a potleskem publika na březích prochází po vlnách a kyne vítězoslavně paží směrem ke svým obdivovatelům. Jenže Ježíš publikum nepotřebuje, přichází po vlnách k učedníkům jako záchrana ve chvíli, kdy už jsou úplně vyčerpáni silou protivětru, když už nemají sílu dále veslovat jako poslední, jediná a pravá záchrana.
A pak tu zůstává ještě odvážný a zároveň vystrašený Petr, jehož odvaha vykročit za Mistrem kamkoliv je fascinující. Petrovo vykročení do rozbouřených vln připomíná Abrahamovo suverénní vykročení na dalekou pouť s Bohem, jehož nikdo v jeho rodišti neznal, s Bohem, v něhož nikdo nevěřil, ale s Bohem, o kterém byl Abraham přesvědčen, že je Bohem živým a mocným.
Vykročení za Bohem, vykročení za Ježíšem do neznáma se může často opravdu jevit jako naprosté bláznovství. A často se na cestě opravdu setkáváme se svým vlastním strachem při pohledu na všechno to, co nás obklopuje a děsí a stejně jako Petr můžeme propadat strachu, beznaději a marnosti. Stejně jako Petr však můžeme věřit, že Ježíš nás utonout nenechá a stejně jako Petr můžeme vyznávat a volat: „Pane, zachraň mne!“
A tak tě Pane Ježíši, prosím, dávej nám dostatek víry a síly vykročit za tebou kamkoli. Nedívat se kolem sebe, nepropadat strachu a beznaději, že to nesvedeme. Dávej nám víru, že když ty voláš „Pojď“, stává se všechno nemožné a bláznivé najednou uskutečnitelným. Dávej nám víru, že se tvou pomocí tě můžeme následovat i tam, kde se to zdá nebezpečné, nerealizovatelné, neprůchozí a pošetilé. Dávej nám víru, že ty nás nenecháváš bez pomoci, že ty jsi náš zachránce a dobrý pastýř.
Amen.