Liturgické texty: 1. čtení: Ez 33, 7-9
2. čtení: Řím 13, 8-10
Evangelium: Mt 18, 15-20
Dnešní evangelium nám může přijít poněkud zvláštní, protože se v něm mísí čtyři Ježíšovi výroky, které spolu zdánlivě nesouvisejí. O bratrském napomenutí, o moci společenství svazovat a rozvazovat, dále o vyslyšení společné modlitby a Pánově přítomnosti, kdekoliv jsme shromážděni v jeho jménu. Cíl tohoto úryvku je však jediný, získat zpět bratra, nebo sestru zpátky pro Krista.
Pojem bratr a bratrství není pro Ježíše ničím formálním, to my jsme z toho v církvi a kdekoliv jinde udělali jen formální oslovení. Podle pravého významu evangelia, je bratr ten, kdo společně se mnou následuje Krista. Kdo se zřekl sebe sama a kdo miluje nadevšechno, to je pravý bratr. A když se nad sebou zamyslíme, je možná dobře, abychom si uvědomili, že pokud takto máme chápat bratra, tak takový bratr, nebo sestra jsou velmi vzácní. Protože, kdyby tomu tak nebylo, tak i naše vlastní rodiny by možná vypadaly zcela jinak.
A pokud bychom takto vnímali bratrství, tak potom to bratrské napomenutí, není umravňování druhých hlava, nehlava. Neznamená to automaticky, že když vidíme někoho druhého dělat něco špatného, že ho máme hned upozornit. A vůbec už to není soud nad někým.
Když totiž Pán mluví o bratrském napomenutí, tak mluví především o tom, že nejprve k sobě musíme být bratry v Kristu. Nejprve nám musí záležet na tom, abychom směřovali ke Kristu. Nejprve musíme mít živou víru a až teprve potom, když se z ní někdo vychyluje, tak z lásky k němu jej napomenout. Občas slyším takové klišé, nejvíce v manželském a partnerském životě, kdyby se ten druhý změnil, tak to by byl ráj na světě a já jej přeci musím napomenout a vychovávat, to je moje svatá povinnost, vždyť o tom hovoří i Kristus. Ale prosím tě, už si někdy zažil, když jsi druhého napomínal, když jsi druhého káral, že by se změnil. Spíš se zatvrdil ještě víc a nejen on, ale i já jsem si řekl, je to marný, je to marný, je to marný. Proč? No protože jsem myslel víc na dobro svoje, než jeho, protože jsem já ani on neměl tu pravou lásku ke Kristu a bylo to postaveno jen na té lidské přirozenosti a potom to dopadlo tak, jako obvykle mezi lidmi.
Jak tedy na to, abychom byli věrni Kristovu evangeliu? Bratrské napomenutí má být projevem lásky a milosrdenství. Pravá láska není nikdy oddělena od pravdy. Bez skutečné lásky a vzájemného přijetí nelze napomínat s užitkem. Člověk musí nejprve vědět, že je milován, být si jistý láskou toho druhého a také tím, že ten druhý nehledá sebe, že si svým napomínáním a upozorňováním na mé chyby jen neléčí své komplexy, ale že je to člověk žijící v pravdě a vnitřně pláče nad mým hříchem a nad mým špatným jednáním. Hřích totiž mezi bratry zabíjí bratrství, protože zraňuje všechny vzájemné vztahy. Jestliže totiž odpustíme, tak bratrství narovnáme, jen jakoby z poloviny, ze své strany. Teprve až bratr uzná svůj hřích, koná pokání a přijme naše odpuštění, může nastat smíření a bratrství se zcela obnovit.
V evangeliu je dále zajímavé a drsné Ježíšovo prohlášení, že pokud neposlechne ani druhé bratry, ani společenství, ať je pro nás jako pohan a celník. Tak to je opravdu drsné! Ale my dobře víme, nebo bychom měli vědět, jaký měl Ježíš vztah k pohanům a celníkům. Byl to vztah lásky a úcty. Jinými slovy je třeba vzít vážně to, že se ten člověk přestal chovat jako bratr, že jeho vztah ke Kristu, je takový slabý, nebo nijaký, ale to neznamená, že takového člověka mám přestat mít rád. V důsledku takový člověk potřebuje ještě více lásky. Ještě více odpuštění, potřebuje především naši přímluvnou modlitbu. Společenství má moc nás na cestě k bratrství svazovat i rozvazovat skrze lásku, odpuštění a přijetí, srze společnou modlitbu, která je vždy vyslyšena, když jednáme v Ježíšově jménu, nebo když žijeme podle jeho vůle.
Začněme tedy tím, že si budeme vážit těch, kdo jsou našimi opravdovými bratry a sestrami. Prosme za to, abychom sami byli bratry a sestrami těm, kdo patří ke Kristu. Pečujme o sebe navzájem a podepírejme se, modleme se a žehnejme těm, kteří se od Krista vzdálili, nebo jej ještě pořádně nepoznali. Pokud toto budeme dělat, tak bude-li i třeba, budeme schopni i druhé tou láskou jakou měl Kristus napomínat a tím nejen v té lásce růst, ale předávat ji i druhým, svým životem, svou přímluvou i láskyplným napomenutím.
Amen