Liturgické texty: 1. čtení: Gn 2, 7-9; 3, 1-7
2. čtení: Řím 5, 12-19
Evangelium: Mt 4, 1-11
Nedávno se mě kdosi ptal, proč se vlastně postíme? Já jsem na to říkal: no proto, že se postil Pán Ježíš. Je to záležitost našeho vztahu s Ním, naší lásky s Ním. Když někoho milujeme, tak jsme s ním v tom, co prožívá. A zazněla otázka, a proč se postil On? A já jsem si uvědomil, že jsme si na tyto věci, tak nějak zvykli a možná už o nich ani nepřemýšlíme a tak se stane, že nám utíká ten smysl těch nejhlubších skutečností.
Proč se postil Ježíš? Proč začal své veřejné působení, právě tímto způsobem? Protože vstoupil do tohoto našeho lidského údělu, chtěl být s námi ve všem solidární, to znamená, chtěl také prožít pokušení, které my prožíváme a jak říká Augustin, tím, že je vybojoval, tak je vybojoval také s námi a za nás. A já bych byl rád, kdybychom se tuto neděli zamysleli vlastně nad těmi Ježíšovými a potažmo i našimi pokušeními, tak jak nám o tom mluví evangelium, co vlastně mají společného a co tady vlastně jde.
O tom největším pokušení člověka jsme slyšeli již hned v tom prvním čtení, člověk od počátku, tak chtěl mít život ve svých vlastních rukou. Chtěl vlastnit to, co mu Bůh chtěl dát jako dar. A od té doby všichni jsme ve všech stádiích života pokoušeni, abychom místo toho velikého daru Božího synovství, ve kterém se o nás chce Bůh starat ve všem a vždy, tak abychom si ten svůj život zařídili sami. A tak je pochopitelně Ježíš vystavěn také tomuto pokušení, o tu základní identitu, kterou přišel žít na tuto zemi jako Syn Otce. Ježíš je roven Bohu Otci, On mohl svůj pozemský život prožít jiným způsobem, ale On se rozhodl žít v tom pozemském putování, žít svůj život v naprosté závislosti na Otci. To znamená, že sám ze sebe nebude ty věci rozhodovat. Nebude si je určovat, ale nechá, aby se Bůh Otec o Něj v jeho lidském těle postaral. A tím, aby vybojoval to synovství, které jsme ztratili zpátky, protože my se jen díky Kristu můžeme stát zpátky Božímu dětmi, těmi, které Bůh obdarovává a kteří mohou v tomto světě plném pokušení žít ve svobodě dětí Božích.
A ta naše největší a nejhlubší identita je, že jsme děti svého nebeského Otce. Všimněte si, že když ďábel pokouší Ježíše, tak říká: jsi-li Syn Boží? Jakobi napadal právě tu podstatu jeho poslání a pak mu nakonec neříká nic špatného. Cituje Písmo a říká mu: tak jsi-li Syn Boží, tak proměň tyto kameny v chléb. Mohl to udělat, mohl, snadno. Ale tím, že Ježíš odmítl jednat, jenom podle vůle někoho jiného a je jedno, že to byl pokušitel, protože pak ho pokoušel skrze druhé lidi a nás pokouší taky skrze druhé lidi, anebo skrze nás samotné. Ale že se rozhodl vytrvat v té oddanosti Otci, aby On se o Něj postaral, tak nakonec místo těch několika chlebů, které On mohl mít pro sebe, tak nejenže nasytil celý zástup hladových, ale sám se stal chlebem. A od té chvíle sytí všechny hladové všech dob. Takový je rozdíl jestli jedná člověk podle vlastní vůle, anebo se nechá obdarovat Bohem.
A samozřejmě, že stejně tak mohl skočit z toho cimbuří chrámu dolů, ale Ježíš tady ten kousek, kterým by upoutal pozornost všech těch čumilů, zaměnil za něco úplně jiného. Dokonce neposlouchal ty pokušitele ani ve chvíli, kdy byl na kříži a říkali mu: jsi-li Syn Boží tak sestup. Ne. Dovolil Otci, aby jej vzkřísil z mrtvých.
A to, že On skrze všechny ty své zázraky se mohl stát přijatelný pro všechny své současníky, zaměnil za to, aby nás všechny vykoupil a zachránil, protože se nechal vzkřísit a člověku nabídl věčný život, spásu. Místo toho, že v tomto světě se bude mít dobře a bude zdraví a ve zdraví bude umírat, protože lidé dnes všechno, co souvisí se zdravím, tak zamění za svou spásu a je jim úplně jedno, kdo jim to dává.
A v třetím pokušení, kde mohl přijmout bez boje, bez utrpení vládu nad celým světem, tak si jej nechal celý darovat Otcem. Cestou, která je pro nás někdy těžko pochopitelná. Stal se naším Pánem tím, že je našim služebníkem. A od té chvíle my máme před očima tento Ježíšův zápas v těch našich pokušení, protože my sami jsme pokoušeni proto, abychom si svůj vlastní život zajistili bez Boha. Anebo se necháme Bohem obdarovávat. My sami jsme pokoušeni, abychom zaměnili ty věci tohoto světa za život věčný.
A možná to druhé pokušení je pro nás největší, protože s tím souvisí Boha manipulovat, aby Bůh dělat to, co chci já. Místo toho, abych dovolil Bohu, že On bude Bohem mého života. A že budu věci přijímat tak, jak my je dá On, protože jsem jeho. A půjdu tou cestou Ježíšovou, ve které nezaměním ty lidské vztahy, vztahy lásky a bratrství za to, že můžu druhými manipulovat. Každá láska umírá ve chvíli, kdy se do ní vloudí manipulace, nadvláda nad druhým, vydírání. A bohužel, tak jak jsou ta pokušení, pokušení každého z nás, tak jsou to také pokušeními celé církve.
A jako Ježíš musel bojovat s pokušitelem celý život, nejen těch 40 dní, tak musíme bojovat také my a také církev všech staletí. I pro církev je pokušení, aby si zajistila život hmotnými prostředky, aby mohla sloužit, místo toho, aby se nechala vést a obdarovávat Bohem. I pro církev je pokušení zaměnit svou vlastní aktivitu tím, co dělá Bůh. A upřednostnit ty svoje věci a donutit Boha, aby konal to, co my si myslíme, že je správné. I pro církev je velkým pokušením stát v autoritě, která člověka nakonec utáčí, místo toho, aby mu sloužila. V té největší hloubce našeho bytí se nás dotýká to dnešní evangelium, protože mluví o našem každodenním životě.
Mluví o tom, kým máme být a co nám v tom brání. A těch 40 dní, které máme před sebou, které jsou dobou milosti, je doba, ve které nám Bůh dává prostor a čas, abychom si znovu uvědomili, k čemu jsme povoláni. Abychom se vrátili k žití toho synovství vůči svému Otci. Abychom se stali závislí na něm úplně ve všem. A samozřejmě to, že si člověk občas něco odřekne, tak tomu pomáhá. Uvědomit si, jak jsem si ten život snažil zařídit sám bez Boha. A jak už jsem necitlivý, vůči tomu, co dává Bůh. Tak je nakonec pro nás těch 40 dní obrovskou milostí, protože se můžeme vrátit k té nejhlubší radosti, která tryská z našeho srdce. A z té svobody, že jsem přeci dětmi Božími, o které se Otec stará. A že nemusíme si ty věci zajišťovat sami.
A stanu se citlivější na ta pokušení, která na mě čekají každý den, zas a znovu, abych se co nejvíc připodobnil Kristu a nakonec o velikonocích se mohl radovat z té radosti vzkříšení. Když si člověk nechá vzít tu vnitřní svobodu, ke které nás osvobodil Kristus a vezme svůj život do svých rukou, tak nakonec si udělá peklo na zemi a udělá peklo i ze života těm druhým. A my jsme pozváni, aby to bylo úplně jinak. To nejde bez Pána Ježíše. My ten svůj životní boj sami nevyhrajeme, On jej vyhrál. Proto jsme s Ním, protože On je s námi a pro nás to podstoupil, abychom i my mohli zakusit svobodu dětí Božích.
Amen