18. neděle v mezidobí

Liturgické texty: 1. čtení: Iz 55, 1-3
2. čtení. Řím 8,35.37-39
Evangelium: Mt 14, 13-21
Svět se nám občas zdá, jako by byl ztracen, to přeci není možné, aby to takto dál pokračovalo, ale svět je zároveň plný lidí, kteří hledají způsob, jak ve svém životě zaplnit prázdnotu a beznaděj, tak to bylo vždy a tak je tomu i dnes. Nemysleme si, ani za dob Ježíše Krista tomu nebylo jinak, krásně je to vidět v tom první čtení, kde prorok Izaiáš říká: pojďte všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím. Ano v každé době se lidem zdá, že situace je téměř beznadějná.
Nebylo tomu ani jinak za dob Ježíše Krista, Jan pro svoji víru a důvěru v Boha umírá ve vězení a možná se i Ježíšovi zdálo, že to jeho poslání nemá ani smyslu a chtěl být na chvíli sám. A nejednou Ježíš opět spatřuje ty zástupy, možná ne ani proto, aby slyšeli jeho slovo, ale aby byli fyzicky uzdraveni a možná si i sám říkal, že už tomu bylo dost, protože i Boží syn ve svém lidském těle se cítil unaven a možná i trochu roztrpčen z toho, co se kolem něho děje.
A právě v té chvíli, kdy již může mít konečně klid, spatří Ježíš ten zástup, který se za ním žene. V evangeliu se píše, že byl pohnut lítost, protože viděl tisíce, kteří přišli s nadějí a v hloubi srdce si přáli změnu, která na první pohled nemusí být vůbec vidět. A Pán takové lidi vidí i dnes. Zná jejich situaci. Chce jim nabídnout pomoc a nasytit jejich hlad po skutečném životě.
Tím, co tehdy Ježíš udělal, ukazuje i nám, jakým způsobem chce odpovědět na potřeby lidí. Jak? Prostřednictvím svých učedníků, tedy každého z nás. Chce působit a mluvit našim prostřednictvím, chce nás obdarovávat a zároveň chce, abychom i my obdarovávali lidi kolem sebe.
Jak se my sami můžeme stát Božím nástrojem? Jak se naše slova a činy – celý náš život může stát pro druhé darem? Jak se stát zprostředkovateli toho, co druhé nasytí – co jim přinese skutečnou pomoc? Když se dáme Pánu k dispozici, aby s námi – s naším životem – udělal to samé, co udělal s těmi chleby na tom opuštěném místě.
Jak? Plně se odezvat Kristu, a to je těžké, protože často nám v tom brání různé překážky, tak jako těm učedníkům, kteří měli jen pět chlebů a dvě ryby, což jsou ty naše dary, které jsme od Pána dostali. A ti učedníci si byli zcela jisti, že pro tak veliký zástup jim to rozhodně nemůže stačit. A můžeme si říci, jak často necháváme své bližní na holičkách, protože si myslíme, že jim nemáme, co nabídnout? A tak naši blízcí často z vlastní rodiny odchází a hledají pomoc jinde. Nachází pomoc, která skutečnou pomocí není a pokrm, který je nemůže nasytit. A přitom stačí, aby Ježíšovi učedníci udělali to jediné, přinesli svůj život a své nepatrné schopnosti Ježíšovi.
Pán nám říká: Přines mě to, co jsem ti daroval a Pán chce s tím, co nám dal udělat něco nádherného. Se všemi těmi nedokonalými schopnostmi, které máme, tak udělat něco krásného, když my mu to dovolíme. Myslíš, že nám toho dal málo?! Přinesme mu to. Jen tak poznáme, kolik jsme toho opravdu dostali. Pán v nás chce uvolnit bohatství, které nám svěřil, a o kterém dobře ví. Ano, máme v sobě Boží bohatství!
Naším problémem však je, že o Božích darech pochybujeme, nebo si je vůbec neuvědomujeme a někdy skrytě Bohu vyčítáme, jak málo jsme dostali a divíme se, jak po nás vůbec něco může chtít.
Přestaňme Pánu vyčítat a dejme mu, co žádá. Potom se možná budeme divit, kolik nám toho dal. Budeme se divit, kolik lidí se z toho nají. K tomu, aby Pán mohl udělat zázrak, nepotřeboval mnoho. Stačí, když mu dáme vše, co máme.
Co udělal Pán s těmi pěti chleby a dvěma rybami? Vzal je, požehnal, lámal a dával. Pán bere celý náš život do rukou, když mu to dovolíme. On sám se pro nás rozhodl – vyvolil každého z nás. Udělal to dávno před tím, než si mohl kdokoliv jiný všimnout naší jedinečnosti, našich darů a schopností. Bůh nás měl ve svém srdci ještě před tím, než začal existovat svět. Bůh nás tu chtěl mít.
Jsme si toho vědomi? Žijeme v jistotě pravdy, že jsme Božími chtěnými a milovanými dětmi? Nic v našem životě není jen tak. Jediný den našeho života není náhodou, protože jsme Božími dětmi. Proto děkujme Pánu za každý den, který nám dal a za vše co od Boha každý den dostáváme, aniž si to často uvědomujeme.
A je třeba se učit stále Bohu děkovat za vše, co od něho máme, protože jedině tak můžeme obdarovávat i své okolí a Pán bude obdarovávat také nás. Jestliže se tomuto otevřeme, může Pán naším prostřednictvím mluvit k druhým a dotýkat se jich svou mocí. Stáváme se stejně jako náš Pán těmi, kdo jsou tu pro druhé, pokud se otvíráme z nesobecké lásky – ne z povinnosti nebo ze strachu. A to je také jediný způsob, jak od nás můžou druzí přijmout skutečnou pomoc a nemusí jít hledat někam jinam. Naším skutečným darem totiž není to, co umíme, ale to, kdo jsme.
A tak Tě Pane, prosím, vezmi od nás to málo, co ti můžeme nabídnout a nasyť jím všechny ty, kdo hladoví po tvém slově.
Amen