Liturgické texty: 1. čtení: Zj 7, 2-4. 9-14
2. čtení: 1 Jan 3, 1-3
Evangelium: Mt 5, 1-12a
Tak takový bych měl být. Takový by měl být každý z nás, naše farnost a naše církev, protože toto je základní poselství, které Ježíš přinesl nám, jak máme žít. To je novozákonní Desatero. To je způsob Ježíšova myšlení. A my si můžeme hned uvědomit, že Ježíšovo myšlení, není naše myšlení a že jeho jednání není jednání lidské. Ano, náš Bůh je úplně jiný a snad právě proto, že nejdeme Boží cestou v životě do důsledků, že nejdeme cestou evangelia, tak to je příčina, že lidé stojí kolem a netouží se stát křesťany.
Protože Ježíšův přístup k životu je tak revoluční, že převrací celé dějiny světa. To je ta největší revoluce, při které netekla žádná krev, jenom krev jeho vlastní. Při které Ježíš nesesadil žádnou vládu, jenom lidskou pýchu. Když se podíváme do řad nás křesťanů, můžeme jen žalostně konstatovat, že možná někdy někdo splňuje jedno z těch blahoslavenství. Ano, že se najdou lidé, kteří můžou být blahoslavenými, vždyť to je smyslem dnešní slavnosti, ale těžko můžeme říct, že je to program každého z nás.
Že usiluji o to, abych se stal takový, jaký chce mě mít Ježíš. A přitom to je jediná cesta, protože jedině tito šťastní blahoslavení, tak jen ti dojdou do Božího království. Jejich to království je. Zatímco vidíme, jak řada křesťanů se kvůli penězům dokáže rozhádat v celé rodině, kteří dokáží v sobě živit závist, že nejsou jak ti druzí, že nemají takové možnosti, že jsme lidé, kteří jsou pyšní na to, co dokáží, kteří pohrdají druhým člověkem.
A když takovémuto křesťanovi byste začali mluvit o chudobě v duchu, tak se začne smát. Vždyť přece nechceme být prostoduší. Copak Bůh chce, abychom byli hloupí? vůbec nechápe, že blažený chudý je ten, který je prázdný pro Boha. Jak utíkáme před každou nemocí, bolestí, utrpením a tak se stane, že stejně tak jako utíkáme před jedovatým hadem, tak utíkáme před bolestí, která nás vede k Bohu. Před zármutkem, který může být blažený, který nás obrací na správnou cestu. Kolik jízlivosti je mezi lidmi, když jeden druhému vyčítají.
A možná s lucernou bychom hledali ty, kteří jsou tiší. Jak málo je milosrdenství v rozhovorech o druhých lidech. Kolikrát člověk dokáže toho druhého podezírat ze všeho možného. Promítat do jeho jednání všechny zvrhlosti, kterých byl anebo nebyl schopen, místo aby byl čistý srdcem a člověku věřil za každých okolností. A sám s odporem odmítal každou neupřímnost, všechno, co se protiví Duchu pravdy.
Kolik z nás svými řečmi a svými klepy přispěli k tomu, že se lidé rozdělili, že jsme poštvali jednoho proti druhému, místo, abychom šířili pokoj mezi lidmi. A ta nesnášenlivost, která je často v našich řadách, je jenom důsledkem celého našeho sobectví. Toho, že na první místo jsme dali sami sebe, že jsme to my, co nejsme chudí v duchu, ale bohatí svoji pýchou, samolibostí a ješitností. Bohatí svým silným já.
A kdyby to šlo, tak všechny, kteří nám možná nesedí a se kterými se nesnášíme, bychom nejradši pronásledovali. Daleko raději, než abychom se sami nechali nespravedlivě pronásledovat. A Ježíšovo evangelium, jeho osm blahoslavenství, zní nad křesťanstvem a svět se nemění. Ježíš největší revolucionář a my tu revoluci neuskutečňujeme. Dovedeme to domyslet, co by se stalo, kdyby křesťané vzali vážně těch osm vět?
Co by to bylo za převrat v našich rodinách, ve farnostech, v národech na celém světě? V momentu by byly vyřešeny všechny nesváry, rozvody, zabíjení, nenávist, hrozba války, hlad ve světě, všechno by bylo za chvíli vyřešeno, jenom kdybychom žili, jak žít máme. Jedná se o mě a o tebe, abychom pochopili, že Boží cesta je jiná, než ta, kterou jsme vykročili.
Vezměte si, když Bůh zasahoval do dějin, že si nevybral ty velké a slavné národy, ale pár tisíc lidí, ze kterých učinil vyvolený národ. A v tomto národě si nevybral ty nejchytřejší, nejmoudřejší, nejvzdělanější. V tomto národě si vybral tesaře Josefa a prostou nazaretskou dívku Marii. A sám se narodil v zapomenutí Betléma uprostřed dobytka. A pak se nechal klidně odvést do Egypta do exilu. Třicet let žil životem na vesnici, vyučil se tesařem a nikdo o něm nevěděl. A pak se při svém veřejném působení přihlásil k těm, kteří neznamenali nic. K lidem okraje společnosti, aby nakonec za ně sám položil život smrtí otroka.
A za své učedníky si vybral ty, kterými druzí pohrdali. A ještě v prvním století se Pavel obrací do Korinta a říká: „jen se podívejte kolem sebe, kolik je mezi vámi mocnými a kdo z vás co znamená, nejste nic, ale právě takové si vás Bůh vyvolil.“ Ano, to je Boží cesta k člověku a od člověka k Bohu. Bůh povolává lidi, kteří neznamenají nic. Lidi, o které nikdo nikdy nezakopl a těmto lidem dává moc. Dává jim moudrost a v důsledku jim nabízí své království a čeká. Kolik se najde těch, kteří půjdou Boží cestou?
I naše farnost je povolána k tomu, aby se našlo více lidí, kteří se vyprázdní od sebe. Kteří se stanou tak chudými před Bohem, že budou Boha vždy potřebovat. A že je bude moci obohatit každý člověk. Kteří budou tak milosrdní a pokorní, že budou každého vedle sebe pokládat za lepšího, než jsou sami. Že budou druhé přijímat takové, jací jsou s jejich chybami i s jejich ubohostí. Že budou usilovat o spravedlnost Boží a řád Boží ve světě, než o nápravu svých křivd a spravedlnost, která se týká mě, protože mně někdo ublížil a já přece na to mám právo, abych se obhájil.
Že se najdou lidé, kteří nebudou rozlišovat, kterým bude každý člověk dostatečným chrámem Božího ducha. Kteří nebudou druhé znásilňovat a pronásledovat a raději, než by slevili ze zásad evangelia, než by se křivě stavěli k životu k druhým lidem, než by lhali do očí sobě, Bohu i druhým, tak raději budou trpět. Až se najdou takoví lidé, tak začne převrat v našich rodinách i v našich farnostech. Pak začne být křesťanství znovu tou silou, kterou bylo na začátku. Silou, která oslovuje nevěřící. Silou, která strhává, která dává úplně jiné hodnoty a naděje, než tento svět.
Je to na nás moc, Pane, přijmout toto tvé poselství jako program svého života. Je to pro nás příliš těžké, jakoby z jiného světa. Dej nám dnes odvahu alespoň přijmout, že by se nás to mohlo týkat a vykročit tím směrem. Přijmout to zatím alespoň jako cíl svého života, když už to nedokážeme přijmout jako svoji každodenní náplň. A veď si nás k tomu, abychom jednou byli křesťany podle tvého srdce.
Amen