Liturgické texty: 1. čtení: Jer 31, 31-34
2. čtení: Žid 5, 7-9
Evangelium: Jan 12, 20-33
Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si jej pro život věčný. No tak, když člověk slyší tuto větu a neznal by kontext, tak by si řekl: no to je pěkná blbost. Tak já budu tento svůj život nenávidět, aby později bylo co? Vždyť i při stvoření světa je psáno, že když Bůh tvoří, tak je to dobré a při stvoření člověka, že je to velmi dobré a najednou já mám svůj život nenávidět a ztratit jej? Tak to je na hlavu padlé.
Ale člověk žijící z víry si má říci, tak když je to v evangeliu, tak to má asi nějaký význam, kterému možná, tak úplně nerozumím. A Ježíš dříve, než začal mluvit o ztrátě života, tak uvedl nádherný příklad z přírody. Pšeničné semeno pokud nepadne do úrodné půdy a neodumře, nevydá plody, odumře-li, tak vydá hojný užitek. Tak tak je to, já mám odumřít sám v sobě a co to znamená? Že mám odumřít své pýše, svému sobectví svému egoismu a přijmout vše jako dar od svého Tvůrce. To je totiž odumřít sám v sobě a nenávidět život sám v sobě, své pýše, svému egu, prostě všemu, kdy si myslím, že si vystačím sám bez Boha. Že ten svůj život mohu žít sám ze sebe a na ničem dalším mně nemusí až tak moc záležet. Že si prostě ve svém životě vystačím sám bez Boha. Ale co to znamená? Že svůj život prožiji tak, jako když to pšeničné semeno padne na kámen.
Ano, bude žít o něco déle, protože to semeno, které padlo do úrodné půdy, tak ta půda jej zcela pohltila, a je skryté, a začne se rozkládat daleko dříve, než to semeno, které leží na kameni, ale zatím to, co první rychleji odumře a vydá užitek, tak to druhé sice odumře déle, ale žádný užitek nevydá. Tedy jinými slovy, nezáleží na tom, kdy člověk zemře, ale jaký život žil. Jestli to byl život, kdy si žil jen tak sám pro sebe, anebo to byl život, kdy žil pro druhé.
A to je těžké, protože přiznejme si, že v každém z nás je spousta pýchy a egoismu a poznáme to nejlépe tak, když jsme postaveni před nějaký úkol, do kterého se nám, ale vůbec nechce. Tak se potom vymlouváme a hledáme způsoby, jak se tomu vyhnout.
Vždy, když mám přípravu na svatbu, tak snoubencům říkám, že pravá láska se buduje skrze povinnost. A vždy, když jim to říkám, tak se na mě dívají, jako bych spadl z měsíce přímo na hlavu. Přeci láska a povinnost jdou proti sobě. Láska je radost a povinnost starost. No jo, ale vezměte si to z takové klasické rodiny, každý tam má nějaký úkol, aby rodina mohla fungovat a když najednou někdo řekne: hele to co mám na starosti já, tak to já dělat nebudu, ať to dělá někdo jiný, mě do toho již netahejte. Tak jaký to bude mít dopad na vztahy v té rodině?
To, že totiž dělám to, co mám, tak tím druhému ukazuji, že mně na něm záleží. Samozřejmě vždy je lepší, když to není postoj, já musím, ale já chci, protože vím, že je to dobré pro společné soužití. Ono italsky amore, mít rád, by se mělo do češtiny správně překládat: já chci dobro pro toho druhého. A myslím, že právě to je hlavní poselství dnešního evangelia o ztrátě života. Ne o ztrátě života jako takového, ale o ztrátě svého sobectví, své pýchy prostě ztrátě sama sebe a přimknutí se ke Kristu.
Ale dnešní evangelium nám udává ještě jeden rozměr, a to ztrátu života jako takového. A Já, až budu ze země vyvýšen, tak potáhnu všechny k sobě. Co nám ta věta říká? Zde Kristus mluví o své smrti na dřevě kříže. To je to vyvýšení pro Boží království a někdy se nám může stát, že i k tomuto Božímu úkolu budeme pozváni.
Je to 14 dní, kdy mě na faře navštívila Markéta se svojí rodinou. Není to tak dlouho, kdy jsem mluvil, že jim zhruba před třemi měsíci tragicky zahynul pětiletý syn Bertík. A rovněž jsem ve své jedné promluvě mluvil, že než se to stalo, tak Markéta byla na duchovních cvičeních a prosila o to, aby se rodina dala dohromady. A Bůh promluvil takto. Vzal jim jejich dítě, aby rodina více přimknula k sobě.
Samozřejmě je to tragická a bolestná událost, a když jsem s Markétou mluvil, tak mně říkala, že jsou chvíle, kdy pondělky prakticky celé probrečí, protože v pondělí se to stalo a v pondělí byl i pohřeb. Na druhou stranu a o tom jsem také mluvil, mně Markéta říkala, že jejich Bertík byl na odchod z tohoto světa do Božího království asi nejlépe připraven.
A nyní po této bolestné události vnímá, jak se i celá jejich rodina proměnila, že díky Bertíkově smrti má daleko lepší vztah k Anežce, což je jejich třetí dítě a druhá nejstarší dcera. Že Prokop, jejich nejstarší, má teď velmi krásný vztah s jejich nejmladším Vašíkem, a předtím  byl Vašík takový Bertíkův ocásek. A že dokonce došlo i k usmíření mezi nimi a jejími bratry, kteří se tam dříve stavovali jenom letmo.
I takto může mluvit Bůh do našich životů, je otázka, jestli to přijmeme, nebo ne. Jestli, zatvrdím svoje srdce, když jsou Boží plány jiné než naše, nebo společně s Jobem budeme volat: dobro od Boha bereme a zlo brát nemáme? Ostatně o tomto dilematu mluví i Ježíš v dnešním evangeliu, když říká: má duše je rozechvělá a Otče vysvoboď mě od té hodiny, ale ne jak Já, ale Tvá vůle se staň. Jak je jednoduché toto říci, když naše vůle je stejná, jako ta vůle Boží, ale jak je to těžké, když se rozchází.
I u Ježíše je toto dilema a tím je nám možná blíž, než si sami myslíme, ale zároveň On toto dilema vyřešil tak, že vedlo k naší záchraně a to skrze utrpení na kříži, nebo jak praví apoštol Pavel: co je pro svět bláznovství, tak to je pro nás záchranou.
A k podobnému může být pozván i každý z nás, např., i díky smrti našich bližních, kterou nikdo nečekal. I tak můžeme být k pozvání k růstu. K odumření sebe sama, svého egoismu a pýše a přimknutí ke Kristu, který toto za nás vytrpěl, abychom my mohli žít, nejen zde na zemi, ale především, abychom žili pro Boží království.
A tak Tě Pane, prosíme, uč nás zbavovat se své pýchy a svého egoismu, aby v nás skutečně umírala naše pýcha a mohli jsme vydávat úrodu jako to semeno, které odumřelo v dobré půdě.
Amen