Liturgické texty: 1. čtení: Př 9, 1-6
2. čtení: Ef 5,15-20
Evangelium: Jan 6, 51-58
Možná si říkáte, že už toho bylo dost, již čtvrtou neděli v řadě čteme o eucharistii a začalo to tak příjemně - nasycení 5.000 mužů. A člověk si říká: to by bylo fajn, kdybych byl svědek podobného zázraku, ale teď, mám žít ten svůj všední náboženský život a ještě každý týden chodit ke svatému přijímání a nejen to, ale i pravidelně ke svaté zpovědi, tak to už je moc, zvláště teď, kdy je čas prázdnin a dovolených.
Tak zázrak se v mém životě neděje žádný a v kostele mě dají tak maximálně starý chleba. To je jeden takový katolický vtip: grekokatolík říká katolíkovi, prosím tě, ta vaše mše svatá to je úplně o ničem, víno pije jenom farář a většina z vás dostane starý chleba ze svatostánku, tak jakápak hostina. Ano, jen si to přiznejme, nemáme to někdy také tak, přeci proč bych chodil tak často k přijímání, když je to pořád stejné a ta chuť, taky žádná sláva, tak proč bych se namáhal?
Jenže náš Pán hovoří úplně jinak, kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný! A zde je jasný imperativ má, tedy ne že bude, ale má. Proč? Protože člověk ve svém životě potřebuje vždy nějakou hmatatelnou oporu. Jak mohu tvrdit, že jsem věřící, když Krista nepřijímám, téměř vůbec? Jak mohu tvrdit, že žiji z Krista, když pohrdám tím, co On mně nabízí? Ano, rozumím tomu, že si mohu říci, tak dnes jsem po přijímání neměl žádný dobrý pocit. Dnes jsem po něm nic necítil, ale je naše víra jen o pocitech a cítění? Dá se na nich víra stavět? Jistě pocit a určitá vnitřní rovnováha je důležitá, ale není alfou a omegou víry.
Minulý týden jsem hovořil o proroku Eliášovi, který k té pravé víře dospěl ne tehdy, kdy se mu dařilo, kdy zázračně vzkřísil z mrtvých syna vdovy ze Sarepty a kdy na hoře Karmel porazil 50 Bálových proroků, ale tehdy, kdy dospěl do situace, že bez toho, aby se dal plně Hospodinovi do rukou nezmůže nic. Ono totiž i v našich životech se dějí velké zázraky a mocné činy. Kolik z nás bylo již svědkem toho, že se někdo zázračně uzdravil? Kolik z nás bylo svědkem toho, že se v rodině narodilo dítě, kdy už tomu nikdo nedával naději? Kolikrát, když jsme se modlili, to dopadlo přesně tak, jak jsme si přáli? Kolikrát jsme si přáli, aby ten člověk se alespoň na smrtelné posteli smířil s Bohem a vše dobře dopadlo? A co pak? Co pak jsme dělali?
No, většinou Pánu Bohu poděkovali a ten svůj život jsme si žili jako předtím. Jenže to je obrovské nepochopení velkých Božích činů a bohužel je to tak v každé době. Ty velké Boží činy a zázraky zde nejsou proto, aby lid nad nimi zůstal chvíli s otevřenou pusou zírat, ale aby proměnil svůj život. A to je těžké a možná to nejtěžší, protože když člověku teče do bot, tak je schopen velkých věcí, ale když je z toho venku, tak velmi rychle zapomíná na toho, který mu vše daroval.
Je jeden takový vtip. Do nebe přichází významný biskup a řidič autobusu a všichni andělé včetně apoštola Petra se řidiči klaní a říkají, prosím vy jako první a máte nějaké přání a onomu řidiči je hned otevřena nebeská brána. Po nějaké době je vpuštěn i ten významný biskup, který se začne hned čertit. Tak já, biskup, mám čekat na to, až sem bude vpuštěn nějaký řidič autobusu. Jak je to možné? A svatý Petr mu říká: no víš, to je tak, když ty jsi měl nějakou promluvu, tak většinou všichni spali, ale když on řídil, tak se modlil i ten největší pohan. A mně to někdy přijde úplně stejné, abychom se sebou začali něco dělat, tak musí přijít nějaká velká rána. Opravdu musí? Nestačí nám znamení, které se dějí ve světě? Nestačí nám znamení, které se dějí v naší zemi a v naší obci? Skutečně musí dojít k nějaké velké ráně u mě samotného, aby bylo změněno naše smýšlení?
Co člověk je ochoten udělat tehdy, kdy má opravdu velký hlad. Co tehdy, kdy mu opravdu o něco jde. Kolik hodin dokáže strávit v práci, nebo třeba u internetu, aby našel tu danou věc za nejlepší cenu. A když nám Ježíš nabízí sám sebe jako skutečný pokrm pro život věčný, tak to my nic. No jo, to já bych musel zajít ke zpovědi a mně se nechce, to raději počkám, až budou vánoce v tom lepším případě. A zapomínám, že hazarduji se svým životem věčným.
Když jsem byl před třemi týdny v Telči, tak tam lidé řešili, že během jednoho měsíce zemřelo asi 15 lidí mezi 40-60 lety předčasně. Buď zemřeli velmi náhle, že večer šli spát a ráno se neprobudili, nebo během dvou tří dnů a jelikož většina mých přátel je v podobném věku, tak si velmi rychle uvědomili svoji vlastní pomíjivost.
Skutečně mám na vše dost času? Skutečně, když odmítám Krista jako chléb života, tak jsem přesvědčen, že tak jako tak vejdu do Božího království, třeba přes očistec? Nevím, ale jedno vím, že v takové nejistotě bych svůj život rozhodně nechtěl žít. A uznávám, že Boží nároky na člověka nejsou úplně malé, ale to, co nám dává náš Pán , je mnohem víc a pokud se člověk zcela rozhodne kráčet v souladu s jeho vůlí, tak bude obdarován mnohem víc, než si sám dovede představit, již na tomto světě.
A tak Tě Pane, prosíme, nauč nás Tě přijímat, vždy když máme tu příležitost jako chleba věčného života.
Amen