Liturgické texty: 1. čtení: Gn 9, 8-15
2. čtení: 1 Pt 3, 18-22
Evangelium: Mk 1, 12-15
Byla jednou jedna svatba a ta partnerka si uvědomovala, že to co před oltářem slibuje, že nebude pravda, protože si byla moc dobře vědoma, že bude svému partnerovi nevěrná. A tak probíhala svatba dál, s tím rozdílem, že věrnost, lásku a úctu slíbil jenom jeden. Řeknete, no to je pěkná hloupost. Možná, že si říkáme, je vůbec taková svatba platná? Lidé by řekli, tak ten chlap je pěkný hlupák! On té ženě něco slíbí a ona mu neslibuje nic. No tak to není možné?
A teď si představme, že stejně tak absurdní a nemožnou věc provedl s lidstvem Bůh. Dějiny spásy jsou dějinami smlouvy mezi člověkem a Bohem. A tu první smlouvu, kterou vytvořil Bůh s člověkem je stejně nesmyslná, jako manželská smlouva ve které by věrnost slíbil jen jediný partner.
Bůh se praotci Noemovi a všem jeho následovníkům zavazuje věrností a láskou. Věrností, že už nikdy nebude trestat lidstvo, jako je trestal při potopě, ale po člověku v té chvíli nechce vůbec nic. Zavazuje tou smlouvou jenom sebe. Tohoto bláznivého Boha, který miluje člověka až do krajnosti a který nabízí věrnost bez odezvy, tak tohoto Boha nám představuje dnešní neděle na začátku doby postní. Snad právě proto, abychom si uvědomili, o co vlastně v té postní době jde. A o co nejde.
Našim katolickým uším, když zazní doba postní, půst, oběť, utrpení, pokání, tak nám zvadne obličej, zesmutníme. Vybavíme si naše vzpomínky na dětská léta, kdy jsme museli jít na křížovou cestu, a nám se nechtělo. A při vzpomínce na postní kázání začínáme mít zase tak trochu strach, co ten kněz zase po nás bude chtít? Začínáme mít strach o svůj čas, o svůj počítač, o svoji televizi, o svoje pohodlí, o svoje hříchy, které budeme muset ve velikonoční zpovědi složit.
A zatím zde čeká Bůh a čeká právě na mne. A to je tak důležité, že já to v tváří tvář, toho čeho se obávám, přehlédnu. Bůh začíná s člověkem znovu a znovu to je tajemství dnešního prvního čtení z knihy Geneze. Bůh, který jednou provždy slíbil, že nikdy pro člověka situace není taková, že by se nedalo znovu začít, protože u Boha je naděje stále znova. Je zajímavé, kolikrát si lidé v životě řeknou: Kdyby se tak dalo začít znovu. Kdybych tak já v tváří tvář těm skutečnostem promarněného života, pokřiveným vztahům, zbytečně vyřčeným slovům, promarněným létům měl ještě jednu šanci začít znovu. Ale přitom všem kolem šíříme zvěsti, co je beznadějné, co je smutné a co je trapné, píšeme černé kroniky a zůstáváme stát. Místo, abychom se v tváří tvář podívali na svého Boha, který nám nabízí sám sebe. Nový začátek a věrnost.
Tváří tvář zamilovanému pohledu svého Boha, který se nám zvlášť v těchto dnech chce ukázat, jako milující Bůh. Ježíš nám ve svém veřejném vystoupení dává návod, jak začít. Bůh nikoho k sobě nenutí, ani dnes. Ježíš na naši adresu nehromuje, ani nám nevyčítá, nepřikazuje, ale dává návod. Návod, jak na to. Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu. A my děkujeme Bohu a církvi, že nám dává ten veliký dar, čas milosti 40 dní.
40 dní máme na to, kdy se můžeme k Bohu obrátit. Máme na to čas, máme na to prostor, máme na to dispozici. Je zajímavé, že Bůh si na člověka najde čas a člověk si na Boha čas nenajde. Asi jsme daleko více zaměstnaní, než Bůh. Je zajímavé, že Ježíš, který neměl čas ani chleba pojíst, který neměl čas na to, aby si odpočinul, si klidně 40 dní odejde na poušť. Aby na začátku svého veřejného působení byl sám s Otcem v postu a modlitbě. A nelituje, toho času.
Zatímco my velice hravě podléháme satanskému pokušení, protože kdykoliv poklekneme, tak se nám zdá, že by bylo daleko důležitější dělat to, co jsem 14 dní zanedbával. A tak se vlastně k modlitbě vůbec nedostanu. Naplnil se čas, říká Ježíš, to je právě ta milost, kterou nám Bůh dopřává v těchto dnech. A Boží království je blízko. Bůh chce být blízko člověku a záleží jenom na člověku, jestli o to bude stát. A to Ježíšovo obraťte se, není výzva, abychom se začali dívat ještě více na sebe. Obraťte se sami k sobě. Obraťte se na svůj hřích. Obraťte se do svého svědomí. Tohle to po nás Bůh nikdy nechce. Obraťte se ke mně. Je jediné správné obrácení, obrátit se k Bohu, na kterého jsme tak trochu předtím kašlali.
Obrátit se k Bohu, který stál v našem životě tak trochu mimo, konečně se mu podívat do očí, najít si na něho čas. A v tváří tvář s tímto Bohem a setkání s ním, tak nalezneme i svůj hřích. A samozřejmě, že potom nás to přivede k tomu, že budeme dělat i nějaké skutky pokání. Ale určitě jimi nebudeme začínat. Protože Bohu nejde o naše posty, ale o to, abychom jej pustili do svého života. A jestli mu dáme možnost, aby náš život změnil, tak dokážeme dát přednost důležitějším věcem, než jen sami sobě.
Obraťte se a věřte evangeliu, to je Ježíšova prosba. Věřte tomu evangeliu, té radostné zvěsti, že Bůh je Otec. Otec, který se tak nesmyslně zavazuje smlouvou věrnosti, že od tebe v prvním okamžiku neočekává vůbec nic, než jenom abys tu smlouvu přijal. Aby ses nechal od Boha milovat. Abys pochopil, že Bůh chce s tebou začít znovu. Zatím co my si bez Boha vystačíme, tak Bůh nechce být bez nás. Obraťte se a věřte evangeliu. To je nárok dnešní evangelijní zvěsti na nás a to je šance, kterou my máme. Tváří tvář postní době a svému zápasu o Boha. I my budeme 40 dní bojovat.
Ta poušť, na které bojoval Ježíš, to není ani tak geografické místo, kdo nerostou květiny a kde neteče voda, ale především je to místo setkání s Bohem. Místo ticha, místo, kde mluví Bůh. A záleží na mně, jestli já si to místo najdu a na poušť odejdu. A záleží na mně, jestli já na té poušti vydržím. Záleží na mně, jestli dám přednost modlitbě, Božímu slovu, jestli dám přednost upřímné a opravdové svátosti smíření na kterou mám nakonec 40 dní čas, anebo jestli podlehnu satanskému pokušení a uteču. Uteču do svého života zmatků, shonů, starostí a svůj návrat k Bohu nechám na poslední okamžiky postní doby, kdy budou zpovědnice obležené, až budou unaveni kněží i my předvelikonočním ruchem, až již budeme mít čas jedině na vyznání hříchů a krátké rozhřešení. I to je pokušení. Prostě tu postní dobu nějak přežít. Anebo zůstat věrni tomu Božímu pozvání a nechat se Bohem mít rád. Celých 40 dní. A trpělivě čekat, co Bůh v mém životě změní. A možná ještě pár slov spíš pro děti. Nevím, jak to s vámi dělali rodiče, ale většinou je to tak, že vám rodiče řeknou, když budete hodni, tak něco dostanete. A když se budete dobře učit, tak také něco dostanete. Ještě častěji než rodiče to říkají prarodiče. Ale většinou to rodiče dělají tak, že dětem dávají jen tak a čekají, že to dětem dojde, že se budou děti dobře učit a že budou hodní, když tolik dávají.
Říkal mně jednou jeden můj kamarád, jak jednou, když jeho bratr přišel ze školy a dostal pětku s počtů a měl strach, jak to doma dopadne. Napřed jak to tatínkovi řekne a co tatínek na to řekne, jestli bude domácí vězení a jaké budou sankce a tatínek tenkrát jednal velmi zvláštně. Zavolal si ho a říkal mu: ty Pepíku, ty jsi chtěl dneska jít hrát fotbal, viď? Pepík jenom kývnul hlavou a oči měl plné slzí a táta mu říká: tak běž. Běž hrát fotbal a o 5-ti se vrať. Víš, já jsem chtěl dnes dělat nějakou svoji práci, ale když ti nejde matematika, tak si na ni najdeme spolu čas a v 5 hodin si k ní společně sedneme a podíváme se na to.
Pepík moc dlouho nečekal, sbalil se a utíkal na hřiště. V 5 hodin přišel a spolu s tatínkem se dali do počtů. A hlavně mu došlo, že když mu tatínek nenadává a že když si na něj dokonce najde čas, tak že ho má asi hodně rád. A že by bylo pěkné, kdyby se také někdy více učil a snažil se tomu tatínkovi udělat radost. Od té doby 5 nedonesl, dokonce na vysoké škole vystudoval matematiku. A Bůh to s námi dělá stejně tak, dává nám daleko více, než si zasloužíme. Odpouští nám a má nás rád a čeká na to, že nám to dojde. A že se budeme snažit tomuto dobrému Bohu, také někdy udělat radost. A teď na to máme celou dobu postní, tak snad se nám to podaří.
Amen