Liturgické texty: 1. čtení: 1 Král 19, 16b. 19-21
2. čtení: Gal 5, 1. 13-18
Evangelium: Lk 9, 51-62
Dnešní evangelium zní velmi hrubé až urážlivé. Jsou zde vyslovena slova velmi netaktně a necitlivé. Pro adresáta v podstatě urážka. Co se stalo? Měl Mistr špatnou náladu? Byl unavený? Nevžil se do bolesti člověka, kterému zemřel někdo tak blízký, jako je otec?
Navíc v tom dnešním evangeliu napomíná Ježíš své učedníky pro hrubost. Všimli jste si toho? Chtěli svolat oheň z nebe na jednu samařskou vesnici proto, že je nepřijali na nocleh. Pán je pokáral a řekl: „Nevíte, jakého jste ducha? Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A krátce nato sám řekne nějakému člověku: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
Rozdíl mezi hrubostí učedníků a hrubostí Ježíše je jasný. Učedníkům šlo o nocleh a mluvil z nich hněv. Ježíši šlo o záchranu duše a mluvila z něj naléhavost. Vidíte ten rozdíl? Nakonec nezáleží na slovech, ale na motivu toho, co řekneme. Slova zněla tvrdě, a přece šlo o záchranu lidské duše. V případě učedníků šlo o jejich sobecký hněv, ale u Ježíše jde o to říct to tomu člověku tak nahlas, aby opravdu slyšel. Aby se odpoutal od věcí tohoto světa. Aby se přepnul do duchovních věcí. Aby zaslechl výzvu v její naléhavosti.
Jde o to, že on si myslí: „Následování Ježíše je zajímavý koníček. Až dodělám své povinnosti, půjdu za Ním.“ Bere to, jako doplnění studia, rozšíření obzoru. Stejně tak, jako dnes berou kulturně nasycení lidé své křesťanství, bohoslužby, návštěvy kostelů, účast na bohoslužbách. Myslí si: „Mám už všechno, byt, pojištění, syny a dcery, vzdělání, zaměstnání. Co ještě nemám? „Budu tě následovat“ ale evidentně si není vědom toho, co vlastně jít za Ježíše znamená. Toho si není vědom ani předchozí uchazeč. Chce se rozloučit se svou rodinou. Ten náš chce pohřbít zemřelého otce.
Oba požadavky jsou správné. Sluší se rozloučit, vysvětlit důvody, pro které se teď několik měsíců budu učit (následovat), budu učedník Ježíše. Sluší se udělat poslední pořízení zesnulému otci. Ano, obojí se sluší ve všech případech, až na jeden jediný kdy člověka drží rodinná, nebo jiná pouta tak silně, že jej odvádí od Boha.
Pozor, je třeba si uvědomit, že tyto vztahy Pán Bůh člověku dal, jako dobré. Dobré pro to, aby člověk nebyl opuštěný a sám. Jako oporu. Jako pomoc proti samotě. Rodina není něco proti Pánu Bohu. Rodina je to, co Pán Bůh člověku dal pro život na této zemi. Rodina je důležitá pokud člověka od této spásy neodvádí. A to se u těch dvou stalo. Ti dva chtěli odklad od následování kvůli své rodině.
Tento výklad je ovšem velmi nebezpečný. Osobně znám dost lidí, kterým to doma neklape, nebo kteří hledají od své rodiny, či povinností, únik a své odchody zdůvodňují právě Ježíšovou výzvou. Jezdí na misie do Afriky, létají po celém světě a cítí se Bohu užiteční a neslyší tu úplně jinou Ježíšovu výzvu, která zní: „Jdi ke své rodině a zvěstuj jim, jak veliké věci Ti Bůh učinil.“  Pokud někdo patříte mezi tyto záletníky, nemyslete si, že Bůh vaše pravé motivy nezná. On vidí do našeho srdce a ví, proč děláme to, či ono.
Ale muž, který chtěl pochovat svého otce, měl na něj nezdravou vazbu. Pán Ježíš viděl i jeho srdce a viděl, že dokud se neodpoutá od starého, nebude moci následovat nové. Dokud bude pořád jen smutnit nad tím, co bylo, nevykročí za Ježíšem. Tady si můžeme představit Pána Ježíše, jako mladé víno, jako burčák, jako víno, které ještě šumí a dozrává. Potřebujeme jej přijmout bez podmínek. Bez toho, že jej budeme pořád jen srovnávat s tím, co jsme ztratili, s tím starým, s tím, na co jsme byli zvyklí, s tím, co bylo dřív. Možná si řekneme: „No právě. Ten muž potřeboval pohřbít staré vzpomínky, aby se od nich konečně odpoutal a mohl vykročit novým směrem.“ Myslíte, že to pomůže? Někomu možná ano, ale tento muž byl z těch, kteří by vzpomínali na zásady svého otce celý zbytek svého života. Pohřeb jeho otce by jen podnítil jeho vzpomínky a on by nikdy už nemohl porušit otcovy zásady a jít jiným směrem než jeho otec. Na pohřbu by možná dal slib zesnulému, že na něj nikdy nezapomene a vždy se bude řídit tím, co ho otec učil. To je často dobré, ale ne vždy. Jsou věci, které musíme slíbit Bohu a ne pozemskému otci. Znám lidi, kteří nemohli brát Ježíše vážně proto, že jej nebral vážně jejich otec. Bylo to pro ně zásadní. Naše vazby na názory a stanoviska našich předků nás omezují. Otevřít se Duchu Božímu znamená, mimo jiné, odpoutat se od dědictví předků.
A zase je to, co říkám, nebezpečné. Znám lidi, kteří se odpoutali, protože toužili po svobodě. Svobodě ke hříchu. Obhajovali to svým novým učením o otevření se Duchu svatému, ale ve skutečnosti potřebovali utéct z domova, dělat si věci po svém, přestat poslouchat své rodiče.
Ale dnes je to celé o člověku, který se nedokáže odpoutat od starého. Musel by se vzdát věcí, které si chce ponechat.
Takový křesťan, jakkoli by byl vysoce vážen u lidí, není moudrý před Boží tváří. Ježíš jej výstižně přirovnává k nabílenému hrobu, který zvenčí vypadá pěkně, přesto však je plný lidských kostí.
Ježíšova dnešní výzva tedy zní: „Nech mrtvé, pochovávat své mrtvé, ty však z mrtvých vstaň“. „Probuď se, probuď“, tak nás volá Boží Slovo. Začni horlit pro Boží věci. Obnov ve svých očích dávno pohaslý oheň pro Boží věci a nechť s e uchvátit samotným Ježíšem.     
Amen